Forum of World Cultures

George Soros outlook on European economy

2012-01-26T10:28:00.000-08:00

George Soros's essay in the forthcoming edition of the New York Review of Books: http://www.nybooks.com/articles/archives/2012/feb/23/how-save-euro. The essay is adapted from a speech he delivered at the opening of the World Economic Forum in Davos today.

How to Save the Euro

George Soros

New York Review of Books

My new book, Financial Turmoil in Europe and the United States, tries to explain and, to the extent possible, predict the outcome of the euro crisis. It follows the same pattern as my other books: it contains an updated version of my conceptual approach and the application of that approach to a particular situation, and it presents a real-time experiment to test the validity of my interpretation. Its account is not complete because the crisis is still ongoing.

We remain in the acute phase of the crisis; the prospect of a meltdown of the global financial system has not been removed. In my book, I proposed a plan that would bring immediate relief to global financial markets but it has not been adopted.

My proposal is to use the European Financial Stability Facility (EFSF), and its successor the European Stability Mechanism (ESM), to insure the European Central Bank (ECB) against the solvency risk on any newly issued Italian or Spanish treasury bills they may buy from commercial banks. Banks could then hold those bills as the equivalent of cash, enabling Italy and Spain to refinance their debt at close to 1 percent. Italy, for instance, would see its average cost of borrowing decline rather than increase from the current 4.3 percent. This would put their debt on a sustainable course and protect them against the threat of an impending Greek default. I call this the Padoa-Schioppa plan, in memory of my friend who helped stabilize Italy’s finances in the 1990s and who inspired the proposal. The plan is rather complicated, but it is both legally and technically sound. I describe it in detail in my book.

The European financial authorities rejected this plan in favor of the Long-Term Refinancing Operation (LTRO) of the European Central Bank, which provides unlimited amounts of liquidity to European banks—not to states themselves—for up to three years. That allows Italian and Spanish banks to buy the bonds of their own country and engage in a very profitable “carry trade”—in which one borrows at low interest to buy something that will pay higher interest—in those bonds at practically no risk because if the country defaulted the banks would be insolvent anyhow.

The difference between the two schemes is that mine would provide an instant reduction in interest costs to governments while the one actually adopted has kept the countries and their banks hovering on the edge of a potential insolvency. I am not sure whether the authorities have deliberately prolonged the crisis atmosphere in order to maintain pressure on heavily indebted countries or whether they were driven to their course of action by divergent views that they could not reconcile in any other way. As a disciple of Karl Popper, I ought to opt for the second alternative. Which interpretation is correct is not inconsequential, because the Padoa-Schioppa plan is still available and could be implemented at any time as long as the remaining funds of the EFSF are not otherwise committed.

Either way, it is Germany that dictates European policy because at times of crisis the creditors are in the driver’s seat. The trouble is that the cuts in government expenditures that Germany wants to impose on other countries will push Europe into a deflationary debt trap. Reducing budget deficits will put both wages and profits under downward pressure, the economies will contract, and tax revenues will fall. So the debt burden, which is a ratio of the accumulated debt to the GDP, will actually rise, requiring further budget cuts, setting in motion a vicious circle.

To be sure, I am not accusing Germany of acting in bad faith. It genuinely believes in the policies it is advocating. Germany is the most successful economy in Europe. Why should not the rest of Europe be like it? But it is pursuing an impossibility. In a closed system like the euro clearing system, everybody cannot be a creditor at the same time. The fact that a counterproductive policy is being imposed by Germany creates a very dangerous political dynamic. Instead of bringing the member countries closer together it will drive them to mutual recriminations. There is a real danger that the euro will undermine the political cohesion of the European Union.

The evolution of the European Union is following a course that greatly resembles a sequence of boom and bust or a financial bubble. That is no accident. Both processes are “reflexive,” that is, as I have argued elsewhere, they are largely driven by mistakes and misconceptions.

In the boom phase the European Union was what the British psychologist David Tuckett calls a “fantastic object”—an unreal but attractive object of desire. To my mind, it represented the embodiment of an open society—another fantastic object. It was an association of nations founded on the principles of democracy, human rights, and the rule of law that is not dominated by any nation or nationality. Its creation was a feat of piecemeal social engineering led by a group of farsighted statesmen who understood that the fantastic object itself was not within their reach. They set limited objectives and firm timelines and then mobilized the political will for a small step forward, knowing full well that when they accomplished it, its inadequacy would become apparent and require a further step.

That is how the European Coal and Steel Community was gradually transformed into the European Union, step by step. During the boom period Germany was the main driving force. When the Soviet empire started to fall apart, Germany’s leaders realized that reunification of their country was possible only in a more united Europe. They needed the political support of other European powers, and they were willing to make considerable sacrifices to obtain it. When it came to bargaining they were willing to contribute a little more and take a little less than the others, thereby facilitating agreement. At that time, German statesmen used to assert that Germany had no independent foreign policy, only a European policy. The process—the boom, if you will—culminated with the Maastricht Treaty in 1992 and the introduction of the euro in 2002. It was followed by a period of stagnation that turned into a process of disintegration after the crash of 2008.

The euro was an incomplete currency and its architects knew it. The Maastricht Treaty established a monetary union without a political union. The euro boasted a common central bank to provide liquidity, but it lacked a common treasury that would be able to deal with solvency risk in times of crisis. The architects had good reason to believe, however, that when the time came further steps would be taken toward a political union. But the euro also had some other defects of which the architects were unaware and that are not fully understood even today. These defects contributed to setting in motion a process of disintegration.

The fathers of the euro relied on an interpretation of financial markets that proved its inadequacy in the crash of 2008. They believed, in particular, that only the public sector is capable of producing unacceptable economic imbalances; the invisible hand of the market would correct the imbalances produced by markets. In addition, they believed that the safeguards they introduced against public sector imbalances were adequate. Consequently, they treated government bonds as riskless assets that banks could buy and hold without allocating any capital reserves against them.

When the euro was introduced, the ECB treated the government bonds of all member states as equal. This gave banks an incentive to gorge themselves on the bonds of the weaker countries in order to earn a few extra basis points, since the yields on those bonds were slightly higher. It also caused interest rates to converge. That, in turn, caused economic performance to diverge. Germany, struggling with the burdens of reunification, undertook structural reforms, principally in its labor markets, and became more competitive. Other countries, benefiting from lower interest rates, enjoyed a housing boom that made them less competitive. That is how the introduction of the euro caused the divergence in competitiveness that is now so difficult to correct. The banks were weighed down with the government bonds of less competitive countries that turned from riskless assets into the riskiest ones.

The tipping point was reached when a newly elected Greek government revealed that the previous government had cheated and the national deficit was much bigger than had been announced. The Greek crisis revealed the gravest defect in the Maastricht Treaty: it has no provisions for correcting errors in the euro’s design. There is neither a mechanism for enforcing payment by member states of the European debt nor an exit mechanism from the euro; and member countries cannot resort to printing money. The statutes of the ECB strictly prohibit it from lending to member states, although it lends to banks. So it was left to the other member states to come to Greece’s rescue.

Unfortunately the European authorities had little understanding of how financial markets really work. Far from combining all the available knowledge in the market’s movements, as economic theory claims, financial markets are ruled by impressions and emotions and they abhor uncertainty. To bring a financial crisis under control requires firm leadership and ample financial resources. But Germany did not want to become the deep pocket for bad debtors. Consequently Europe always did too little too late and the Greek crisis snowballed. The bonds of other heavily indebted countries such as Italy and Spain were hit by contagion—i.e., in view of the failure in Greece they had to pay higher yields. The European banks suffered losses that were not recognized on their balance sheets.

Germany aggravated the situation by imposing draconian conditions and insisting that Greece should pay penalty rates on the loans in the rescue package that Germany and other states provided. The Greek economy collapsed, capital fled, and Greece repeatedly failed to meet the conditions of the rescue package. Eventually Greece became patently insolvent. Germany then further destabilized the situation by insisting on private sector participation in the rescue. This pushed the risk premiums on Italian and Spanish bonds through the roof and endangered the solvency of the banking system. The authorities then ordered the European banking system to be recapitalized. This was the coup de grâce. It created a powerful incentive for the banks to shrink their balance sheets by calling in loans and getting rid of risky government bonds, rather than selling shares at a discount.

That is where we are today. The credit crunch started to make its effect felt on the real economy in the last quarter of 2011. The ECB then started to reduce interest rates and aggressively expand its balance sheet by buying government bonds in the open market. The ECB’s LTRO facility provided relief to the banking system but left Italian and Spanish bonds precariously balanced between the sustainable and the unsustainable.

What lies ahead? Economic deterioration and political and social disintegration will mutually reinforce each other. During the boom phase the political leadership was in the forefront of further integration; now the European leaders are trying to protect a status quo that is clearly untenable. Treaties and laws that were meant to be stepping stones have turned into immovable rocks. I have in mind Article 123 of the Lisbon Treaty, which prohibits the ECB from lending money directly to member states. The German authorities, notably the Constitutional Court and the Bundesbank, are dead set on enforcing rules that have proved to be unworkable. For instance, the Bundesbank’s narrow interpretation of Article 123 prevented Germany from contributing its Special Drawing Rights to a rescue effort by the G20. This is the path to disintegration. Those who find the status quo intolerable and are actively looking for change are driven to anti-European and xenophobic extremism. What is happening today in Hungary—where a far-right party is demanding that Hungary leave the EU—is a precursor of what is in store.

The outlook is truly dismal but there must be a way to avoid it. After all, history is not predetermined. I can see an alternative. It is to rediscover the European Union as the “fantastic object” that used to be so alluring when it was only an idea. That fantastic object was almost within reach until we lost our way. The authorities forgot that they are fallible and started to cling to the status quo as if it were sacrosanct. The European Union as a reality bears little resemblance to the fantastic object that used to be so alluring. It is undemocratic to the point where the electorate is disaffected and it is ungovernable to the point where it cannot deal with the crisis that it has created.

These are the defects that need to be fixed. That should not be impossible. All we need to do is to reassert the principles of open society and recognize that the prevailing order is not cast in stone and rules are in need of improvement. We need to find a European solution for the euro crisis because national solutions would lead to the dissolution of the European Union, and that would be catastrophic; but we must also change the status quo. That is the kind of program that could inspire the silent majority that is disaffected and disoriented but at heart still pro-European.

When I look around the world I see people aspiring to open society. I see it in the Arab Spring, in various African countries; I see stirrings in Russia, and as far away as Burma and Malayasia. Why not in Europe?

To be a little more specific, let me suggest the outlines of a European solution to the euro crisis. It involves a delicate two-phase maneuver, similar to the one that got us out of the crash of 2008. When a car is skidding, you first have to turn the steering wheel in the direction of the skid, and only after you have regained control can you correct your direction. In this case, you must first impose strict fiscal discipline on the deficit countries and encourage structural reforms; but then you must find some stimulus to get you out of the deflationary vicious circle— because structural reforms alone will not do it. The stimulus will have to come from the European Union and it will have to be guaranteed jointly and severally. It is likely to involve eurobonds in one guise or another. It is important, however, to spell out the solution in advance. Without a clear game plan Europe will remain mired in a larger vicious circle in which economic decline and political disintegration mutually reinforce each other.

George Soros

© 2009 GeorgeSoros.com

Architect Joze Plečnik

2012-01-26T10:24:00.000-08:00

23 January will mark the 140th anniversary of birth of Slovenian architect Joze Plečnik. Having been a student of the Viennese Secession, he rejected the then popular decorative style and turned to modernism. Among other, he build Langerhaus and Zacherhaus in Vienna and greatly transformed the face of the Prague Castle, as well as summer residence of Czech's First President Masaryk in Lany/ Czech Republic and suggested one of the most interesting modern European churches, also in Prague (Vinohrady), after he had moved there in 1911.

Zdenek Lukes, www.neviditelnypes.lidovky.cz

A Vaclav Havel speech 1990

2012-01-07T14:34:00.000-08:00

Speech to Joint Session of the United States Congress, Washington

„We are still a long way from that „family of man;“ in fact, we seem to be receding from the ideal rather than drawing closer to it. Interests of all kinds: personal, selfish, state, national, group and, if you like, company interests still considerably outweigh genuinely common and global interests. We are still under the sway of the destructive and thoroughly vain belief that man is the pinnacle of creation, and not just a part of it, and that therefore everything is permitted. There are still many who say they are concerdend not for themselves but for the cause, while they are demonstrably out for themselves and not for the cause at all. We are still destroying the planet that was entrusted to us, and its environment. We still close our eyes to the growing social, ethnic and cultural conflicts in the world. From time to time we say that the anonymous megamachinery we have created for ourselves no longer serves us but rather has enslaved us, yet we still fail to do anything about it.“

Václav Havel:
Speech to Joint Session of the United States Congress, Washington
February 21, 1990

Source: www.vaclavhavel-knihovna.org

The two worlds of Czech heritage

2011-12-18T13:35:00.000-08:00

With Vaclav Havel an era died. He lead a hopeful Czech Republic, represented the values of our ancestors and stood for morals in a time when the interest of many was to take advantage of the new freedom. He provided stability in times of big changes. To me, I realized today, he never stopped being The President of Czech Republic. Who could possibly take his place.
It has been a month of dissidents passing. Just a few weeks ago another symbol of the Velvet Revolution passed away.

Ivan Martin Jirous was also a poet, but of very different character. He too stood for resistance, not though in the Gandhi-like nobel manner of our ancestors, which Vaclav Havel represented. "Magor", as he was called, had a voice as an authority-resisting figure with all its verbal violence and rebellion. As such, until his recent death, he lead the contra-communist underground groups. They still unite and are alive as ever, often not realizing their hybridism between freedom and communism. How much influenced their behavior is by the value-and humanity-lacking communistic era brings out all too well Magor's persona and writing.

As a global citizen, I see Vaclav Havel as a head of state, who symbolized his country as an intellectual, loving and freedom-seeking people. He managed to be and show the Best of his people. There will always be a divergence between his world and the one of Martin Jirous in Czech society.

Gabriela Jurosz-Landa www.ForumWorldCultures.com

George Soros on the current European Economy

2011-12-15T10:08:00.000-08:00

in Financial Times | October 24, 2011

1) Member states of the eurozone agree on the need for a new treaty creating a common treasury in due course. They appeal to European Central Bank to co-operate with the European financial stability facility in dealing with the financial crisis in the interim - the ECB to provide liquidity; the EFSF to accept the solvency risks.

2) Accordingly, the EFSF takes over the Greek bonds held by the ECB and the International Monetary Fund. This will re-establish co-operation between the ECB and eurozone governments and allow a meaningful voluntary reduction in the Greek debt with EFSF participation.

3) The EFSF is then used to guarantee the banking system, not government bonds. Recapitalisation is postponed but it will still be on a national basis when it occurs. This is in accordance with the German position and more helpful to France than immediate recapitalisation.

4) In return for the guarantee big banks agree to take instructions from the ECB acting on behalf of governments. Those who refuse are denied access to the discount window of the ECB.

5) The ECB instructs banks to maintain credit lines and loan portfolios while installing inspectors to control risks banks take for their own account. This removes one of the main sources of the current credit crunch and reassures financial markets.

6) To deal with the other major problem - the inability of some governments to borrow at reasonable interest rates - the ECB lowers the discount rate, encourages these governments to issue treasury bills and encourages the banks to keep their liquidity in the form of these bills instead of deposits at the ECB. Any ECB purchases are sterilised by the ECB issuing its own bills. The solvency risk is guaranteed by the EFSF. The ECB stops open market purchases. All this enables countries such as Italy to borrow short-term at very low cost while the ECB is not lending to the governments and not printing money. The creditor countries can indirectly impose discipline on Italy by controlling how much Rome can borrow in this way.

7) Markets will be impressed by the fact that the authorities are united and have sufficient funds at their disposal. Soon Italy will be able to borrow in the market at reasonable rates. Banks can be recapitalised and the eurozone member states can agree on a common fiscal policy in a calmer atmosphere.

Source: www.georgesoros.com and The Financial Times

Graft = Kraft = energy

2011-12-14T13:57:00.000-08:00

by Olga Wewerka, Berlin

Berlin is a city in constant movement, which permanently destroys and stops again. This requires flexibility, invention and creativity. Not always at the first sight can brilliant plans be successfully implemented, and this for a variety of reasons, such as the bureaucracy of the city administration or rigidity of the investors. These annoying barriers in decision-making couldn’t stop the architectural group Graft from settling in Berlin, from where it has been operating throughout the world since 1998. Only a few years ago, this experimental laboratory came to cultural public awareness, when in a competition of the yet empty Berlin Hohenzollern Castle-Schlossplatz. Graft here suggested, instead of glitzy neo-baroque copy of the original building a floating cloud of light materials. Such Brave Act, though rejected by the broad majority, clearly introduce the philosophy of their creators.

Berlín je metropole v neustálém pohybu, kde se permanentně boří a znovu staví, což vyžaduje flexibilnost, invenci a kreativitu. Ne vždy se na první pohled geniální plány podaří s úspěchem realizovat a to z mnoha důvodů jako byrokracie městské správy či nepružnosti investorů.
Skupinu Graft, však tyto otravné bariéry nezastavily v rozhodnutí usadit se roku 1998 v Berlíně a z této středoevropské centrály agitovat po celém světě. Do podvědomí zdejší kulturní veřejnosti se dostala tato, s high tech materiály a odvážnými návrhy experimentující laboratoř teprve před pár lety, v soutěži o znovuvýstavbu zámku Hohenzollern na dosud prázdném Schlossplatz.
Graft zde navrhl namísto pompézní neobarokní kopie lehký, vznášející se oblak. Odvážný počin, který byl valnou většinou zamítnut, který však názorně představil filozofii svých tvůrců. Graft znamená v angličtině štěpovat, transplantovat, v tomto případě ideje, konstrukty. Toto sdružení čtyř kompetentních architektů, v současnosti vlastnících filiálky v Los Angeles a Pekingu, se chápe jako Think Tank, tedy jako mentální nádrž pro designérské strategie a dílnu ze které vycházejí modely reflektující a zároveň přehodnocující současné politické i estetické fenomény.
Aktuelní výstava v berlínském Haus am Waldsee pod názvem „Distinct Ambiquity“ širokospektrálně prezentuje představy Graft o existenci na naší planetě inspirované bohatým asociačním spektrem. Jak vzniká krása? Proč jsou povídky tak důležité pro architekturu? Jak to, že styl platí za protiklad zvědavosti? Na tyto i další otázky odpovídá přehlídka scénářem vizí pro 21. století, zahrnujícím objekty, modely v 3 D, skici, nábytek nahlížený z interdisciplinárního pohledu, jehož rukopis je zjevný: prohnuté, svižné biofilní tvary ovlivněné nejen sci-fi kulisami K. Adama pro filmy s J. Bondem, nýbrž i vrstevnaté návrhy F. O. Gehry, ale i pověstné mobilní, obytné kontejnery z dob DDR, kdy se z praktických důvodů zasouval jeden do druhého.
Graft doposud přestavoval hotelové interiéry, aby byly opět životaschopné. Jeho inovativní projekty pro lyžařské centrum v severní Číně, futuristickou solární střešní architekturu v Dubai, či luxusní pavilóny v Kuala Lumpur zatím nebyly realizovány. Mnohem zajímavější je její angažmá v Africe, v podobě solárního kiosku, kde si každý může bez poplatků nabít svůj mobilní telefon, či realizace domu pro více rodin v Tokiu, kde je nedostatek zelených ploch kompenzován porostem přes celou fasádu a střechu, který navíc slouží jako dodavatel energie.
Vinná réva u vchodu k výstavě asociuje pozici Graft, optimálního spojení přírodních elementů kombinovaných s novými impulsy, a intelektuelními výdobytky.
Tato výstava je inteligentní procházkou projekty a realizacemi, které nepropadají krátkodobým módním trendům, které překonaly ideologické a dogmatické hranice, tak jak se pro „Genetic Bastards“ sluší.
www.hausamwaldsee.de und www.graftlab.com

Elephants tortured for tourists

2011-12-13T20:37:00.000-08:00

A psychologist-photographer witnessed baby elephant torture. This procedure is a daily routine of animal cruelty in Burma and Thailand. The animal's spirit is aimed to be broken. The animal then is "good to use" for tourism purposes.

Please read the article below:

http://photoblog.msnbc.msn.com/_news/2011/03/03/6180772-baby-elephant-tortured-into-submission-before-illegal-smuggling-from-burma-to-thailand

Please sign our petition:
http://www.gopetition.com/petitions/thailand-elephant-abuse.html

For more information and what you can do: www.helpthaielephants.com/travel.html

What the Future holds for us

2011-12-13T19:33:00.000-08:00

Research: http://futurepredictions.com

Art Basel Miami 2011 and its siblings

2011-12-07T21:48:00.000-08:00

by Gabriela Jurosz

260 exhibitors at ART BASEL MIAMI alone, together with an extend program of out-door videos and sculptures, and its satellite art shows ART MIAMI, SCOPE, PULSE, RED DOT, DESIGN MIAMI and AQUA ART, to name only a few, is known as the World's biggest art show. All eyes on ART BASEL MIAMI have challenged the show over the past ten years to raise the level of quality, business and quantity. Not an easy task, with so far a different reflection each year.
That art and the car industry have become siblings; we have seen since the BMW's collaboration with the Guggenheim Museum, AUDI's recently initiated large sponsorship of MOMA, and now the ART BASEL-FERRARI-super party. But being the World's biggest party is far from the only thing, this show has had to offer. The up-roar, which the Art Basel has given to the Miami area in its ten years, is not limited to a temporary momentum of six days. Miami still is the bridge to Latin America and as such represents the divergence of the high and low life. Nevertheless can both, established and new galleries, act upon their tradition and its experimentation.

Art at the core of the show appears in its many functions. How much pressure for some of the already stressed gallerists the sales performance at such a major art market is, show the worries of one New York gallerist: "I am dining with a major collector of Asian art tonight", he explained, "and I wished I knew, what will be the 'next big thing'". Unfortunately the ASIA ART has been the least interesting thing and biggest disappointment. The ever-lasting identity crises of Asian women next to their blue-eyed Western counterpart and the all too present baby-face-paintings next to Ai Wei Wei's thoughtful but lonely tree, can't possibly be it. Art from India or Pakistan have been rare and the cultural or universal spectrum, that Asian thought could provide, was mostly absent in this show.

One refreshing feature on the walk through the somewhat exhausting ART BASEL MIAMI, has been ART KABINETT. This curatorial "show within a show" allowed the viewer to focus on one or few well-known and emerging artists, who presented their works mostly in solo shows. Galleries this way could present a wider oeuvre of one artist. New York's Mc CAFFREY FINE ART showed the long not seen paintings by the recently deceased Japanese artist Sadamasa Motonaga. Director Lisa Panzera says, response has been great.

The real high-light of the over-all event have been the Miami galleries. Whereas, next to the block-busters mainly from New York, most galleries chose to present art with a rather local identity, galleries such as SPINELLO at SCOPE at its three individual locations have shown quiet some creativity. SCOPE in general has brought some freshness to the event.

As the expression of life in art is becoming rare, it is also becoming more desired. One of very few art works perpetuating life, was the banana-spilling truck by Paolo Nazareth. Incorporating himself into the already exotic installation, the artist drew the public's attention not only to himself, but to the once so-called "Banana Republics", of which some today have become the World's strongest economic player. This goes for Brazil in particular, whose citizens have moved into Miami's empty high-rises and to whom now art galleries and design stores cater - something, that was well-captured by the named artist. Selling the presented fruits in his performance, he almost extinguished the distance between performance and real life of a market vendor. By doing so, he touched a nerve of this year's Art Basel Miami show as being art biz over art show.

Polish corps repackaged at Guggenheim Berlin

2011-12-07T19:28:00.001-08:00

Rodinný podnik Berlín, 28.10. – 16.12. 2011
by Olga Wewerka, Berlín

Import z Polska, co se týče umělecké produkce, je dnes v Berlíně žádaným předmětem. Někteří umělci zde vlastní své ateliéry a nedávno zde byl založen časopis „Krytyka Politlyczna“, který je prezentován ve vlastním klubu, jehož správcem je Artur Zmijewski, budoucí hlavní kurátor Berliner Biennale 2012.

Současná instalace Pawla Althammera v Guggenheim Berlin spojuje diverzní média a je vlastně dílem v progresu. Atlhammer exportoval části továrny svého otce do výstavní haly Guggenheim. Rodinný závod na výrobu plastových láhví v současnosti stagnuje, neobstojí globální konkurenci, syn majitele si tedy předsevzal ji přehodnotit uměleckou intencí. To co nám nabízí je procházka parkem zombií, protáhlých, vláknitých figurín vždy se zavřenýma očima, a na podestu na kolečkách, umožňujících mobilitu. Tyto figuríny ostře upomínající na pověstné „plastináty“ Güntera von Hagen, které v Německu vyvolali pozdvižení a protesty proti zneužívání piety. Avšak na rozdíl od von Hagena, který v naturalistickém barevném provedení, za pomoci specielní techniky, konzervoval skutečně zemřelé osoby, Althammer pracuje s bílou, neutrální barvou, která nemusí být explicitně posthumního charakteru, a konzervuje živé osoby. Bílá barva v tomto znamená optimismus, pročištění a smíření. Jeho skulptury jsou spíše pozdravem žijícím přátelům, kolegům, spolupracovníkům v galerii a náhodným návštěvníkům. Zde se tato diskrepance vyrovnává a Althamer se dostává do konceptuální roviny. Postavy, které vypadají jako přízraky z onoho světa, jsou reálné osoby. Hlídač muzea stojí najednou vedle bankéře a kurátor výstavy vedle její návštěvnice. Umělec za pomoci svých asistentů zhotovuje odlitky tváří v sádře, které pak transformuje za pomoci techniky z vlastní dílny, nazývanou „syntetickou masáží“ a nasadí na železnou tyč, kterou zavinuje do umělých vláken, až nabude podoby štafáže, stojící postavy. Podest vybavený kolečky umožňuje návštěvníkům výstavy s těmito figurínami libovolně pohybovat a takto pokaždé sestavovat nový obraz výstavy. Zde vystupuje umělec nejen jako konceptualista, nýbrž jako zručný psycholog. Posun kontextů, náhlý zvrat jsou typické pro dílo Althammera, který již dříve pracoval s lidmi mimo takzvaný umělecký provoz, jako například se sousedy v jednom z obytných komplexů na předměstí Varšavy, nebo se skupinou postižených multiple-sklerózou.
V případě jeho nynější výstavy jde umělec ještě dále, tím, že nechává přímo na místě modelovat vizáže v exaltovaných a uměřených pózách korpulentních i vyhublých pasantů, kteří jsou zde zvěčněni, aby vytvořili ojedinělý ansámbl a současně byly účinnou reklamou pro továrnu rodiny, která po dobu trvání výstavy nese jako firemní označení Deutsche Guggenheim, zatímco berlínské výstavní prostory se po dobu výstavy nazývají Almech. A to vše pod rouškou umělec- spasitel, neboť z této akce si Althammer slibuje záchranu továrny svého otce, které jinak hrozí insolvence. Tento stav umělecky ztvárnit v jedné z momentálně přece jen mocných finančních institucích, je odvážný čin, současně však demonstruje umělecký potenciál, který přichází z Polska. Althammerova factory je spekulativní uměleckou transakcí, jak dostat rodinný podnik opět do černých čísel.

www.ForumWorldCultures.com

70 years: Pearl Harbor

2011-12-07T19:25:00.000-08:00

Action as a result of provocation has become destiny in United States' military history. The archetype has been created seventy years ago today, when Japan unexpectedly attacked and devastated the American Pacific Fleet at Pearl Harbor, Hawaii. Celebrations have been going on in Washington and, in presence of a handful of the disaster's survivors, in Pearl Harbor itself. A 88 year-old juvenile former soldier was among those, who should become one of WW II U.S. heroes. His grand-daughter commented, that to her grandfather today's celebration was what to her and her generation is a visit to the 9/11 memorial.

www.ForumWorldCultures.com

Martin Scorsese's “HUGO”

2011-11-28T20:05:00.000-08:00

“HUGO” – AN ARTFUL 3-D TRIBUTE TO PIONEER FILMMAKER AND ARTIST GEORGE MELIES

by Stuart A. Goldman

Remember George Melies? About 100 years ago he was France’s best known filmmaker and a unique artist in his own right. Martin Scorsese’s new 127-minute 3-D motion
Picture takes awhile to get around to it, but this movie is essentially a tribute to Melies and the art of movie-making.

Based on Brian Selznick's book "The Invention of Hugo Cabret," the film “Hugo” tells the story of a boy (Asa Butterfield) who is orphaned and living behind the walls of a Paris train station in the 1930s. He sets and repairs the clocks in the station in secret after his drunkard uncle (Ray Winstone) takes off, so that the surly station inspector (Sacha Baron Cohen) won't suspect he's there and confine him to an orphanage.

Hugo also tinkers with a discarded automaton that he and his father (Jude Law)
were repairing before his father was killed in a fire. That means stealing parts from the old man (Ben Kingsley) who runs a toy shop in the station. But the man, Georges, catches him at it, but decides to put him to work in his shop.

Hugo meets George's ward, Isabelle (Chloë Grace Moretz). Hugo and Isabelle form a friendship that will lead them to surprising discoveries about Georges' history and about the history of film itself.

Hugo gives Isabelle what Scorsese would consider the greatest gift -- he sneaks her
into a movie. And this opens up another chapter: Scorsese recreates Melies’ reation of motion pictures, and it is every bit as magical as the people making them believe it to be. For you see, George the shopkeeper is in fact George Melies!

What follows is “Hugo” Part 2, a remarkable journey which explores the life and work of Melies, who was the first to marry art and cinema beginning around 1896. After World War I, audiences lost interest in Melies’ light-hearted often comedic
films and film effects. Also lost were most of his over 500 productions.

“Do you wonder where dreams come from” George asks? He knew.

www.ForumWorldCultures.com

Renaissance Portraits Berlin - in New York Dec 21st

2011-11-02T14:39:00.000-07:00

Renesanční úsměv, Berlín

Bode Museum, 25.8. – 20.11. 2011
by Olga Wewerka, Berlín
Itálie v patnáctém století platila za politicky a hospodářsky roztříštěnou zemi, kterou ovlivňovaly mocnosti, jako vévodství a knížectví ve Florencii, Benátkách, Janově, Sieně, Ferraře, Mantově či Modeně, avšak i temporérní, nestálé republiky. Od té doby, co roku 1860 zveřejnil Jacob Burckhardt, švýcarský kulturní a umělecký historik svou studii Kultura renesance v Itálii, je chápána tehdejší kulturní revoluce, která se zde bezesporu konala, jako svobodné hnutí jednotlivých republik, do kterých pronikalo humanistické smýšlení, postupně překonávající zkostnatělý středověký kánon.
Současná berlínská výstava, exklusívně se věnující tomuto tématu, koncipovaná ve spolupráci Metropolitan Museum of Modern Art a Staatlichen Museen zu Berlin je roztříděna do tří, spíše geografických kapitol. Florencie a Benátky zde vystupují jako kolébka a výkvět renesančního portrétu. Avšak již protikladné politické i kulturní zázemí obou provincií, svědčí o rozdílné umělecké produkci. V Benátkách, republice podléhající šlechtickému stavu, byl individuální portrét prakticky tabu, a platil za podvratný, tedy státu nevhodný. Zcela kontrérní postoje panují toho času ve Florencii, kde se usídluje klientela bankéřů a nových zbohatlíků. Okolo roku 1440 vzniklý, autentický portrét se stal žádaným uměleckým artiklem. Trochu jinak probíhal vývoj na dvoře v Miláně, Mantově a Ferraře. Zde docházelo často ke kolizím mezi zadavateli a jimi zvolenými umělci. Cesta kompromisů byla nevyhnutelná. Jen tak, mohl vzniknout renesanční portrét. Takto se stal Pisannello dvorním malířem Filippo Maria Viscontis, neboť přenesl jeho obezitu do statuární úctyhodné pózy. Podobně, jako, když se Isabell d´Este , vévodkyni Mantovy, nelíbil portrét Andrei Mantegna, který poslala zpátky s poznámkou „bylo to tak špatně namalováno, že se nám to vůbec nepodobá“.
Již zde se ozývá neblahý duktus, používat štětec a dláto s opatrností.
A vskutku vše se v této době odehrává podle určitého, přesně vymezeného vzoru, a tím je antika a její způsob vyjádření. Směs naturalismu a idealismu je pro něj charakteristická. Zrovna z římských mincí, které renesanční humanisté vášnivě sbírali, se přeneslo znázornění profilu jako vzor do renesanční malby. Podle tohoto antického kultu se orientovali mnozí významní umělci jako Leon Battista Alberti, platící za multitalent rané renesance, on sám se zvěčnil z profilu v bronzu, Pisanello a Lorenzo Costa navrhli medaile pro šlechtické rody d´Este, Gonzaga, Visconti, Malatesta , Bentivoglio.
Od numizmatiky byl pak jen krok k malbě, neboť znázornění z profilu vhodně korespondovalo s renesanční, uměřenou, soustřednou, přesto půvabnou estetikou. Roku 1470 maluje Piero del Pollaiuolo obraz dámy v červených brokátových šatech. Na berlínské výstavě je tento obraz, zapůjčený z New Yorku konfrontován s Pollaiuolovými portréty vzniklými o deset let dříve, ze sbírek z Berlína a Milána. Ve variacích tohoto portrétu, je možné sledovat, jak se umělec s trpělivostí a detailní přesností věnoval své předloze. Renesanční dáma zde vystupuje buď s perlovým náhrdelníkem a diadémem, nebo zcela bez klenotů, jen její účes a právě profil, dávají tušit, že se jedná o tutéž osobu. Potažmo zde divák absorbuje básníkem Francescem Petrarca opěvovaný klasický ideál, který však v tomto uměleckém překladu nabývá na zvláštní osobitosti.
Výstava v Bode Museum je plná těchto kontrapozic, její kurátor Stefan Weppelmann je nazývá „Moduly“, ve kterých se ozřejmuje forma i obsah. Jako příklad zde poslouží portrét od Domenico Ghirlandaiose zobrazujícího starého muže se svým vnukem, zapůjčeného z Louvre, a taktéž dvojportrét bankéře Sasetti a jeho syna z newyorského Metropolitan Museum. Zde je možné zřetelně pozorovat, jak se, ještě středověkem ovlivněný, zkostnatělý kánon rané renesance okolo roku 1490 postupně rozpouští, a hledá si novou cestu. Obě děti jsou zde znázorněny z profilu, stařec pak z dvou čtvrtí a bankéř z frontální pozice, v pozadí malebná krajina okolo řeky a moře. Další obrazy jako in memoriam vzniklý portrét v Pazzi-spiknutí, atentátu na florentinský dóm, zavražděného Guiliano de´ Medici od Sandro Botticelli, zapůjčený ve třech verzích z Berlína, Bergama a Washingtonu, se shodují, odhlížeje od účesu, ošacení a postoje v jednom bodu: sklopených očí, jakoby se Guiliano již ozýval z druhé strany v kontrastu k jeho milence Simonette Vespucci, s jejím pěstěným účesem, jemnou tváří a pozdviženým poprsím, opět zapůjčeno z Berlína a Frankfurtu n./M., platí za mezistupně mezi renesancí a následující epochou.
Kurátor však konfrontuje tuto plodnou jižní produkci se severským portrétem. Portréty flámského malíře Hanse Memlinga stojí tvář proti tváři s Raffaelovým „Potrétem muže“, tak, že je postupně zjevné, jaký měla vliv malba severských mistrů okolo roku 1500 a jak ovlivnila pozdní renesanci v Itálii.
Prostory ve východním křídle Bode Muzea byly pro výstavní účely zatemněny, zdi natřeny na černo, umělecká díla jsou osvětlena pouze bodovými zářiči. Toto magické osvětlení ještě více podtrhuje kvalitu skulptur zapůjčených z New Yorku, Washingtonu, Paříže, Benátek, avšak i bohatých berlínských sbírek. Mnohé z nich nabývají při této prezentaci nečekaných dimenzí. Známý portrét Nicolo Strozzi, bankéře papeže od Mino de Fiesole, ho představuje s povislou tváří, očními váčky, zátylkem a malými bodajícími oči. Bysta v terakotě kupce Filippo Strozzi od Benedetto de Maiano působí upjatě a přísně ve srovnání s jejím pandánem v mramoru zapůjčeným z New Yorku.
Tato výstava dále umožňuje sledovat pozoruhodné experimenty se stylovými prostředky. Jako například v oddělení „umění dvora“ nacházíme tři veristické bysty jinochů od Giana Cristoforo Romano. Ve stejnou dobu malovali Francesco Francia a Andrea d´Assisi, student Perugina, své portréty dětí v tradičním, idealizujícím stylu. Teprve s prosazením olejové malby a sfumata, okolo roku 1500, se deskový obraz plně distancoval od skulptury.
V oddělení věnovaném benátské malbě je zřejmá religiózní a historicko-politická pozice. Zákony a tradice na delší dobu odřízly toto nádherné město na laguně od jakýchkoli estetických inovací. Zatímco v dalších provincích probíhá renesanční hnutí, v Benátkách panuje pozdní gotika. Tato metropole však není anonymní, je napojena na jiná hnutí a jiné směry, avšak v této době jen ohraničeně, sporadicky. K tomu přichází fakt, že galerie dóžecích portrétů na radnici v Benátkách od Gentile Bellini podlehl požáru roku 1577 a portrét dóže Loredana od jeho bratra Giovanni nechtěla londýnská Národní galerie zapůjčit.
Bylo tedy nutné vypomoci si mnohými přemostěními. Mantegnův
majestátní portrét kardinála Trevisana, narozeného v Benátkách vznikl při kongresu knížat v Mantově. Memlingův obraz muže s římskou mincí, ve kterém spatřují kurátoři, humanistu Bernarda Bembo, vnikl na burgundském dvoře. Skutečným objevem výstavy je Jacometto, o němž bylo doposud známé jen datum úmrtí roku 1497, a jehož portrét hocha na plátně v oleji vzniklý okolo roku 1490 nastupuje manýristickou linii, s kterou se loučí i renesanční období.
Zcela samovolně se divák dostane k zlatému hřebu výstavy Leonardo da Vinci „Dámy s hranostajem“ z roku 1490, zapůjčena z krakovského Czartoyski Musea. Jedná se o subtilní portrét šestnáctileté Cecilii Gallerani, jedné z mnohých metres milánského vévody Ludovico „il moro“ Sforza, v jehož službách pracoval Leonardo až do dobytí Milána francouzy roku 1499. Fascinující, mnohovrstevnatý portrét této dámy v oleji a tempeře, s jejím pohledem v prostoru pohrávajícím si s naturalismem a alegorií, teatrálností a intimitou, přímo vyzývá k diverzním interpretacím, ba v tomto směruje směle konkuruje Moně Lise a současně otevírá cestu pro nový nekonvenční vývoj umění, přitakávající individualitě, ne konvenci.
Denní nekonečné dlouhé fronty před Bode Museum svědčí o zájmu publika o toto vzrušující období, kde jeden kánon skončil a formoval se následující.
Dáma s hermelínem se ještě jednou ukáže v londýnské National Gallery na výstavě svého tvůrce Leonarda, a pak jí budeme nejmíň pod deset let moci obdivovat pouze v Krakově.

www.ForumWorldCultures.com

Friends of National Gallery Berlin Award

2011-10-21T02:50:00.000-07:00

Kdo z koho, Berlín, Hamburger Bahnhof, 8.9. 2011 – 8.1. 2012

Olga Wewerka, Berlín

V miléniu, více než před deseti lety, byla vypsána cena za mladé umění udělovaná Spolkem Berlínské Národní Galerie (viz Ateliér c. 25-26. 2000) s konkurenčními ambicemi k londýnské Turner Prize, etablované ceny vyznamenávající výlučně mladé umělce pod čtyřicet let.
Tento rok se dostaly do nejužšího výběru, čtyři kandidáti s pozoruhodnou biografií i dílem, všichni v současnosti tvořící v Berlíně.
Již na cestě do muzeálních prostor Hamburger Bahnhof nás uvítá kontejner plný naštěstí ne smetí, nýbrž plevelu. Švédská umělkyně Klara Lidén nasbírala v berlínském okolí, v letošním rozmarném létě, které spíše propršelo, co jí přišlo pod ruku, plevel vedle květeny. Výsledkem je prorostlá zelená plantáž. Tento experiment, si umělkyně dovolila již v podobě popelnic s notnými modřinami vystavit na letošním biennale v Benátkách. A aby nebyl odpadů konec, prezentuje se ještě svým videem, kdy se po vyčerpávající byrokratické práci raději uchyluje od svého počítače do opodál stojícího odpadního koše. Zábavná scéna upomínající na hry Samuela Becketta, avšak bez jeho intelektuální potence.
Kitty Kraus pocházející z německého univerzitního města Heidelbergu se prezentuje agresivní gestikulací, její na stěně rotující objekty, držadla pocházejí z nákupních vozíků, které před sebou posouváme v každém supermarketu, jsou jistě reminiscencí na naší konzumní společnost, avšak umělecký duktus zjevně se zabývající prekérní situací v naší společnosti a její křehkostí je zde slabý. To se bohužel promítá i do její skleněné skulptury, fragilní, byť půvabné, šestimetrové vlny, která spíše prověřuje, co vydrží materiál, v tomto případě sklářský segment, než aby se věnovala svému tématu.
Kontrastem je zde video gruzínského umělce Andro Wekua, jehož rodina v devadesátých letech minulého století byla donucena, kvůli občanské válce opustit svoji zem. Mondénní lázeňské místo Sochumi je kulisou kterou se plouží androgynní figura, jejíž tvář pod maskou prochází prostorami, kde nachází své domnělé příbuzné, matku, otce, sourozence, a je konfrontován s kreaturou , srovnatelnou s Minotaurem. Tato video práce probíhající ve smyčce je konfrontována se skulpturální instalací: v zatemněném prostoru je vystavena vosková figurína, jejíž hlava, je zabudována do stavby, architektonicky s dřevěným obložením, opět upomínající na pověstné letovisko na této ruské riviéře. Kdo byl uzavřen do tohoto domu, však zůstává otevřené, hlavu nevidíme a i protagonista na videu je najednou oslňujícím paprskem vstřebán, nebo srovnán se zemí?
Mnohem reálnější pohled na současné společenské, politické a hospodářské turbulence nabízí video francouzského umělce Cypriana Gaillarda pod názvem „Artefacts“. Monotónní zvuk vypreparovaný ze songu Davida Grey z devadesátých let minulého století stále opakující sound „Babylon“ nás skutečně zavádí do tohoto biblického města v dnešním Iráku. Gaillard nasnímal ze svého i-phone osobní spontánní momentky a videa, které nechal archaicky, v kontrastu k preciznosti veškerých digitálních technik, pracně překopírovat na klasický velkoplošný filmový formát. Výsledkem je zajímavý, poutavý film, na jedné straně zviditelňující výdobytky této zašlé civilizace, zde si umělec vypůjčil i pár snímků z berlínského Pergamon Musea včetně Ištar brány, na druhé straně mapující v reálu každodenní situaci s milicí s neprůstřelnými vestami v plné zbroji, avšak i v zapadajícím slunci nalezenými archeologickými vykopávkami, zbytky dávné, mocné kultury nebo odpadky naší vlastní? Toto rozhodnutí nese umělec sám.
Gaillard je vítězem této umělecké soutěže, dotované sumou 50 000 Euro, které buď použije na své další projekty, nebo je předá dál svým méně úspěšným kolegům či charitativním organizacím. Gaillard, který se po absolvovaném stipendiu DAAD roku 2009 usadil v Berlíně, nemá o finance nouze, ve světě umění je nyní oslavován, na letošním biennale v Benátkách, v minulém roce obdržel renomovanou cenu Prix Marcel Duchamp, nejdůležitější vyznamenání pro současné umění ve Francii, a na to následovala objemná výstava v pařížském Centre Pompidou.
Tato početná vyznamenání mu doufejme, neuberou na umělecké inspiraci. Letošní cena je jen další pečetí na jeho uměleckou vita.
Cena berlínského spolku Freunde der Nationalgalerie byla v posledních letech dosti kritizována, a jeho oponenti se ptali o opodstatnění celého projektu. Přesto je i v dnešní ekonomicky neblahé situaci, přece jen předimenzovaný rozpočet, s kterým je toto vyznamenání spojeno, oprávněný. Jedná se totiž o investici do budoucnosti, o to abychom se dozvěděli, jak nastupující umělecká generace pohlíží na svět, na své okolí, jak se s ním vyrovnává a reaguje na urbánní metamorfózy i proměny životního stylu.

www.ForumWorldCultures.com

The Czech president on morals in his country and world-wide

2011-10-06T04:52:00.000-07:00

Czech president Vaclav Klaus is known as being Euro-skeptic. On this anniversary of Czech's patron Holy Vaclav, who the president and many other Czech men are named after - the Head of State delivers a speech on a much wider concept of the moral system in his country and world-wide:

Vážený pane arcibiskupe, vysocí představitelé církve, představitelé státu, i města Brandýsa nad Labem - Staré Boleslavi, milí účastníci Národní svatováclavské pouti,

děkuji za pozvání na dnešní slavnost i za příležitost zde i v letošním roce promluvit. Svátek svatého Václava je významným dnem naší země a byl jím dávno před tím, než se stal v roce 2000 - rozhodnutím parlamentu - státním svátkem České republiky. Legenda svatého Václava je jedním z konstitutivních prvků naší státnosti, je a byla vždy autentickou součástí našeho vnímání sebe sama i kontextu, v němž žijeme. O svatováclavskou legendu jsme se opírali, na ni jsme navazovali, byla a je pro nás inspirací a přimlouval bych se za to, aby tomu tak bylo i v budoucnu.

Právě k tomu, aby byla naše budoucnost taková, jakou bychom si ji mít přáli, a aby byla budoucností, která bude kontinuitou s minulostí a nikoli jejím opuštěním, bych zde dnes chtěl říci pár slov.

Řada tendencí, prosazujících se v dnešním světě a v různé míře i u nás, mne znepokojuje a domnívám se, že znepokojuje i mnohé z Vás. Stále více se utvrzuji v přesvědčení, že k nim nesmíme mlčet a že se s nimi nesmíme smiřovat. Bylo by dobře, kdybychom o nebezpečí, které z nich plyne, uměli mluvit nahlas a společně. Ukázalo se - v poslední době zejména uzavřením sporu o vlastnictví svatovítské katedrály na Pražském hradě i rychlým postupem společné práce vládní a církevní komise pro narovnání vztahu mezi státem a církvemi - že postup v dohodě přináší výsledky.

Jsem sice jen vnějším pozorovatelem současných diskusí v římskokatolické církvi, ale domnívám se, že nás obdobným způsobem trápí stále rychleji se rozpadající hodnotový systém, který ještě donedávna charakterizoval a vlastně i definoval naši civilizaci, náš civilizační okruh, svět, který nazýváme Západem, naši Evropu, ke které patříme a vždy jsme patřili.

Při pohledu kolem sebe vidíme, že „pokrokáři" všeho druhu vedou soustavný a stále nezakrytější útok na naše tradiční společenské hodnoty a ctnosti. Vlastenectví je vydáváno za šovinismus. Demokratický stát za překonanou instituci, která má být obětována ve prospěch nadstátních uskupení, která nikdy nemohou získat demokratickou legitimitu. Přirozeně strukturovaná národní společenství se svými hlubokými tradicemi, duchovními a kulturními hodnotami, vycházejícími ze staletých zkušeností a z životů mnoha předchozích generací, jsou erodována politickým tlakem na přijetí multikulturalismu jako oficiálně naordinované ideologie. Vše přirozené, a proto dosud většinově spontánně přijímané, je vydáváno za překonané a málo zajímavé. Vše tradiční a konzervativní je vydáváno za zastaralé a nemoderní, je zesměšňováno a je vylučováno ze společenského dialogu.

Odpovědnost za své činy a za svůj život, odpovědnost vůči druhým, a to nejen těm nejbližším, je vystřídávána povrchními a formálními pózami. Tradiční rodina, základní jednotka každého dalšího celku lidského uspořádání, odvěké prostředí pro vztah muže a ženy, pro výchovu nových generací, ale i pro samozřejmou mezigenerační pomoc a solidaritu, je vystavována stále ostřejším útokům módních postojů, které pro vybrané skupiny velmi nevybíravými způsoby vyžadují nejrůznější, v minulosti nikdy neexistující privilegia. Přijetí života jako nepřetržitého úsilí o hledání jeho smyslu, pocit vlastní odpovědnosti za sebe a jiné, a radování se z každého sebemenšího zdaru v tomto úsilí jsou vystřídávány nárokem absolutního a z vnějšku zaručeného štěstí. Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet.

Při setkáních s představiteli církve se často shodujeme v tom, že je tento trend mimořádně nebezpečný a že je nezbytné se mu aktivně postavit. Nepochybuji, že v mnoha farnostech, zvláště těch venkovských, se u nás o těchto jevech hovoří, ale církev by měla svou významnou autoritu v nezanedbatelné části celé naší veřejnosti uplatňovat více a hlasitěji i v debatě celospolečenské.

Snad je mi dobře rozuměno. Nehoruji pro účast církve v každodenních politických půtkách, ale přimlouvám se za jasné a zřetelné ANO-ANO, NE-NE ve veřejných střetech o hodnoty a občanské ctnosti, které jsou ohrožovány falešnými proroky takzvaného pokroku a modernismu. Říkat to nahlas je nezbytné. Vím, že tak mnozí činí. Vím, že je Benedikt XVI. za mnohé své tolik potřebné konzervativní postoje terčem nevybíravých útoků. Doba, kterou žijeme, však má tolik nebezpečných rysů, že nechat ve veřejném prostoru dominovat jen oportunistické modernisty se nakonec vymstí všem. Jsme v době, kdy je nutno riskovat i nepochopení, kdy je nutno vystavit se daleko více než dříve nepříjemným střetům, jakkoli se zdá, že v nich má druhá strana momentálně převahu, zejména mediální.

Sám za sebe se z pozice prezidenta republiky snažím na tyto jevy soustavně upozorňovat, bojovat s nimi, nepřecházet je mlčením. Jsem navíc přesvědčen, že počet těch, kteří se již nechtějí smiřovat s neustálou defenzívou a ustupováním, u nás i ve světě roste.

Nemám nejmenší ambice říkat církvi, co má dělat. Vážím si mnoha jejích představitelů, vím, že jsou to lidé vzdělaní, lidé s velikou lidskou i historickou zkušeností, lidé, kteří nejednou projevili obdivuhodnou statečnost, lidskou i morální sílu i oddanost idejím, na nichž naše civilizace a její kultura vznikly a na jejichž základě se rozvíjely.

Proto jsem pokládal za důležité právě na tomto místě a právě v tento den vyslovit svůj možná o něco méně slavnostní, ale o to naléhavější apel. Budu doufat, že si ho nevyložíte jako nezdvořilost hosta na Vaší slavnosti, ale jako veřejně prezentované zamyšlení nad reálným rizikem, kterému náš tisíciletý český stát, jako součást křesťanské civilizace, aktuálně čelí.

Národní svatováclavská pouť je k připomenutí si těchto věcí vhodnou příležitostí. Loni jsem zde řekl, že nám dává možnost „na chvíli se zastavit a s dostatečnou pokorou si uvědomit, že jsme součástí dlouhé civilizační, kulturní a státní tradice." Zkusme na to myslet i ve všední dny.

Václav Klaus, Stará Boleslav, 28. září 2011
Projev prezidenta republiky na Národní svatováclavské pouti

source: Parlamentni Listy
www.ForumWorldCultures.com

Here is to Italia and the World, not that much different

2011-09-27T12:10:00.000-07:00

If you like Italy - one of their greatest conductors - the opera in Rome and World peace, please watch this:

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs

www.ForumWorldCultures.com

Art Berlin Contemporary

2011-09-15T11:45:00.000-07:00

Art Berlin Contemporary, Berlín
8. – 11. 9. 2011
by Olga Wewerka, Berlín

Art Forum je mrtvé, ať žije ABC. Takto by bylo možné popsat letošní uměleckých veletrh v Berlíně. Po velkých rozporech veskrze interního rázu, se vedení Art Forum rozhodlo svůj guru zrušit. Po patnáct let fungoval v Berlíně jako vůdčí veletrh s moderním uměním, nyní je Berlín odkázán na satelitní veletrhy jako Preview či Berliner Liste a v první řadě na expandující ABC.
Art Berlin Contemporary je novum, přinejmenším na evropské platformě. Již po čtvrtý rok se pokouší tento výstavní koncept expandovat do prověřené oblasti uměleckých veletrhů a to netradičním způsobem. Letošní motto zní „About the painting“ , věnující se explicitně malbě, ovšem s přesahy do polohy videa, fotografie, instalace. Netradiční je dělba umělců a galerií. V tomto architektonickém meandru, kde se díla, umělci a galerie prolínají, se dostane nejeden znalec, či sběratel do svízele. A pak nastává následující problém, kdy má potencionální sběratel zájem o dílo, které, jak mu sdělí galerista, nepatří ke galerii, nýbrž k sousedům opodál. Podobné dialogy lze slyšet častěji na tomto veletrhu, který je jistým způsobem hermafroditem. Chce fungovat jako prodejní trh s uměním a současně být exkvizitní výstavou.
Tento náročný koncept přináší oběti. ABC se vrací na svojí původní platformu, do bývalého Postbahnhof, kde započal před čtyřmi lety. Tehdy byly galerii zatlačeny do pozadí a skulptura stála v popředí, v rámci koherentní výstavy (viz Ateliér 20/2008 ). Letos působí taktovka kurátora Markuse Glöde a Rity Kersting volně, vzletně, pro vystavující však poněkud obtížně. Veletrh má být prosperující platformou, avšak zde si jsou téměř všichni jistí, že nejde o prodej, nýbrž o image. Této přehlídky se účastní 125 galerií v zastoupení 130 umělců. A vskutku nás překvapí nebývalá kvalita prací, podobná muzeální prezentaci. Již ve foyer nás vítá nové dílo, na rudé stěně zavěšený ready made Hanse- Petera Feldmanna, zobrazující v klasicistní manýře umělce s paletou a s černou páskou přes oči, avízo k příklonu k malbě v jejích různorodých polohách, avšak i ke konceptuální poloze celého veletrhu, který preferuje ne galerie, nýbrž umělce, nyní ty, kteří se reflexivně zabývají malbou.
Vše ostatní je nepřehledné. Je jen těžké orientovat se podle plánu, který vlastně není plánem, kde galerie nemají své kóje, tedy nejsou izolovány od vnějších vlivů, a mezi tím vším probíhají galeristé, jejich spolupracovníci a návštěvníci. A tento experiment si klade nyní velké ambice, prosadit se svým netradičním formátem na mezinárodním uměleckém trhu.
ABC byl etablován iniciátory úspěšného Berliner Gallery Weekend, konajícího se již přes pět let vždy v jarním máji. Veletrh má být vyvrcholením těchto aktivit, avšak i zde nacházíme známé vzory. Zbavení se tradičních kójí ku prospěchu volného prostoru, známe z basilejského „Art Unlimited“. Zde platí, jako v Berlíně, že galeristé nemusí být bezpodmínečně stále na místě, ani umělci, a vlastně je i nejasné, zda díla, u kterých ve většině případů chybí ceník, jsou vůbec prodejná. Pokud se však objeví skutečný zájemce, může galeristovi zavolat či mu mailovat. Alespoň tyto údaje najde v katalogu.
Skutečně zde můžeme, v jednotlivých kabinetech, jak je možné nazvat tyto společné stánky, najít kvalitní práce a ty jsou na prodej, ovšem za ceny, které nejsou uvedeny v ceníku, nýbrž se orientují podle poptávky. V zadní hale s přirozeným denním světlem je to společný výstup galerie Anselm Dreher (Berlín) s barvami hýřícími plátny Heimo Zoberniga, vedle kterých vypadá u galerie Annely Juda Fine Art (Londýn) na první pohled monochromní šeď Alana Charltona poněkud smutně. Svou malbu nazval modrá, růžová a zelená, a skutečně tyto obrazy viděné ze správné perspektivy reflektují toto barevné spektrum. Tento výstup doplňují na třetí stěně u galerie Kargl (Vídeň) skromně zavěšené biedermeierové portréty, které podle návrhů umělce Markuse Schinwalda zmanipuloval jeho restaurátor. K dalším zvučným jménům patří dnes již většinou adorované portréty Elisabeth Peyton, v tomto případě operních hvězd Jessye Norman a Gary Lakes ve Valkýře u Neugerriemschneider (Berlín), enigmatický výraz s mix médii Per Kirkeby u Bo Bjerggaard (Kodaň) či Matthias Weischer u Eigen § Art (Berlín, Lipsko), jehož ironická, kulise se podobající instalace „Skulptur 2“ s paravánem a křesílky v bílé kombinované se v 70tých letech minulého století módní zelenou, hnědou a starorůžovou barvou, paroduje tehdejší atmosféru. Galerie Klosterfelde (Berlín) prezentovala ve velkoplošném formátu nástěnnou malbu – wall painting Kay Rosen, studovanou lingvistku, která se zmocnila prvních devíti písmen abecedy, s podtržením „HI“ v zářící žluté, akcentující nebezpečné horko, rozprostírající se nejen meteorologicky celým světem. Na světelném klamu je založena práce Olafura Eliassona „Colour experiment no.8“ u 18 Gallery (Reykjavik), kdy jsou kužele, koule a desky v izolovaném prostoru osvětlovány vždy jiným barevným spektrem, někdy jsou zbarvené duhově, někdy černobíle, jak vypadají ve skutečnosti se návštěvník nedopátrá. K malbě se zřetelně vyjadřuje i galerie Kicken (Berlín), která prezentuje řadu portrétů, které koncipované v renesančním kontextu přece jen korespondují byť drasticky s naší realitou. Žiletku nenosily tehdy dámy na krku. Převlek, ano a to i v podobě média. Jitka Hanzlová se zabývala technikou archival pigment print a zhotovila v konturách přesné, na matném papíru zhotovené obrazy.
Abbas Akhavan narozený v Teheránu a žijící v Torontu reprezentován galerií The third line (Dubai) specializovanou na umění blízkého východu, vyřezal z jednoho z výstavních panelů štít v modré a bílé, tak jak Spojené kulturní národy alarmují proti bombardování.
Vyplnilo se, co organizátoři ABC veletrhu již před léty předpovídali, totiž fakt, že berlínský umělecký veletrh i se svými satelity jako Preview či Berliner Liste podlehne globální konkurenci a nezapojí se do první ligy. Zda se to nyní podaří ABC zůstává otevřenou otázkou. Každý veletrh podléhá tržnímu mechanismu, a v brzké době se mu podvolí i tento netradiční koncept.

www.ForumWorldCultures.com

Our choice of new Human Rights Logo

2011-09-09T16:22:00.000-07:00

Global visual imagery is a challenge. Different cultural backgrounds point different meanings to things. What a member of one culture understands just fine, another may not get or even feel uncomfortable with. Here is what we at Forum of World Cultures think, the winning logo - presented September 23rd, 2011 in New York - should be.
www.ForumWorldCultures.com

2011-08-22T13:43:00.000-07:00

Rohkunstbau XVIII, Postupim Schloss Marquardt
1.7. – 11.9 2011
Olga Wewerka, Berlín

V idylickém prostředí zámku Marquardt nedaleko Postupimi, rozprostírajícím se v přírodním parku navrženém Peterem J. Lenné, u jezera Schlänitzsee se i letošním rokem koná tematická přehlídka současného mezinárodního umění Rohkunstbau, nyní věnovaná brizantnímu tématu „Macht“, moci, kterému by měli následovat další tři cykly.
Tento sujet nabízí téměř nekonečné interpretační možnosti, kterých se deset vybraných umělců ze čtyř zemí zmocnilo s kreativní vervou. Jedná se o díla přímo vytvořená pro tuto usedlost, která prodělala mnohé převraty, stavební, hospodářské i politické. Již minulé a předminulé století na ní mohutně zapracovali: Roku 1878 ho odkoupil od bývalého majitele firmy Krupp Carl Meyer a nechal ho představit v neobarokním a neorenesančním stylu, od roku 1932 zde prosperoval hoteliér Kempinsky, který nechal přestavit zámek na luxusní hotel, po arizaci se tato romantická stavba ve válečném chaosu proměnila v lazaret, obsazení Rudou armádou nasměrovalo její další kurs. Po pozemkové reformě sloužila jako útočiště pro uprchlíky, dále jako dětská ozdravovna, škola pro neslyšící a nakonec jako institut pro pomologie, pěstování ovoce a potažmo i velkosklad.
Již z tohoto důvodu je tematizace moci a jejího ambivalentního využití či zneužití zde na pravém místě. Kurátoři Mark Gisbourn a Arvid Boellert však toto téma úžeji specifikovali, orientujíc se podle klasické německé ságy „Prsten Nibelungů“, bohaté prozaické látky plné konfliktů od zneuznané lásky až po hon za zlatem. Zde je každému umělci povoleno ukovat si svůj vlastní prsten. Zde je reflektována symbolika moci, v mnoha podobách, jako proměna energie, nebo jako schopnost lidské bytosti kontrolovat a manipulovat své okolí. Gesamtkunstwerk Richarda Wagnera zde často slouží jako inspirační zdroj nejen pro hudební adaptace.
Již ze vstupní haly zámku s jeho nutno dodat morbidním šarmem oprýskaných zdí a oken se ozývají dunivé tóny, ve skutečnosti se jedná o zvuky motoru, vypreparovaného z luxusní limusiny značky Bugatti, symbolu moci a energie, kterou je schopný generovat, zapínající se a vypínající se v pravidelných digitálně řízených intervalech. Nad tuto „skulpturu“ zavěsila bulharská umělkyně Mariana Vassileva z ostnatého drátu a neonových trubek upletenou trnovou korunu, která se při každém „zařvání“ motoru přizpůsobí jeho zvukové síle a fluoreskuje v různých barvách. Memento mori pro všechny, kteří se pokoušejí v razantní rychlosti projít životem.
I práce „ The Problem of Hierarchy“ Judy Millar z Nového Zélandu, se poeticko-pateticky zařazují do interiéru zámku. Jeden z horních pokojů potáhla rudými papírovými pruhy, obohacenými černými a bílými tahy gigantickým štětcem, inspirované informelem a tachismem. Umělkyní evokovaná nespoutaná síla přírody zde ve formě mocné přílivové vlny nemusí diváka hned oslovit, kvalita skulpturálního objektu a abstraktní malby však ano.
Dílo pod názvem „Under the Horizont“, v Londýně žijícího kolumbijského umělce Oswaldo Maciá si pohrává s tajemnou atmosférou daného prostoru. Za tmavými, jen stěží se otevírajícími dveřmi trůní na kachlové podlaze vysloužilá smaltovaná vana na lvích nožkách přeplněná černou kapalinou podobnou téru, nebo ropě, která stéká do nádrže pod vanou a vysílá specifickou vůni, která postupně „prosakuje“ celým zámkem.
Práci německé umělkyně Mariele Neudecker na první pohled vyniká jasnou, téměř křišťálovou čistotou. V akváriu ve formě koule je hlavou dolu umístěn výsek z krajiny, za ní se nachází domnělé zrcadlo, které diváka i krajinu nepoměrně zvětší. Pokud však vystoupíme z místnosti a přejdeme do druhé, zjistíme, že se jedná o malý trik, neboť se ve skutečnosti jedná o skleněnou přepážku a za ní se nachází 1:1 ta samá skleněná koule, kterou z druhé strany obdivuje jiný návštěvník. Zde se jedná o pokus posunout naše vnímání za pomoci nejjednodušších prostředků, experimenty které podobně prováděl již Dan Graham v sedmdesátých letech. V tomto případě je však konceptuální počin obohacen o romantický podtext, harmonující s melancholií, která koresponduje s k ruinózním stavem, ve kterém se zámek nachází.
Podobné emoce evokuje i video „Going nowhere 2“ britského umělce Simona Faithfull, který se sám podrobuje cestě po mořském dnu, podobně jako skřet Alberich ze ságy Prstenu Nibelungů, při hledání rýnského zlata, po té co jím pohrdla jeho láska.
Faithfull doplňuje toto video o samostatnou akustickou práci, kdy nechává za pomoci kabelového propojení z reproduktorů plynout live každý žbluňk a šelest z jezera za zámeckým parkem.
V chladnější, reálnější formě se k tématu moci vyjadřuje německá umělkyně Karin Sander, která zdi zahradního sálu pokryla pro laiky nedešifrovatelnými rovnicemi, kdy se ve skutečnosti jedná o převedení rozměrů prostoru do binárního kódu.
V Berlíně žijící umělec Marc Brandenburg iluminuje za černou záclonou v ultrafialovém záření portrét krále pop music Michaela Jacksona ve vítězné pozici, ještě před tím než se odevzdal do péče estetických chirurgů.
Označit tuto výstavu za pouhý prázdninový flirt by nebylo na místě. I letošní Rohkunstbau jistě profituje z příjemné výletní atmosféry, z rozsáhlého parku vybízejícího k procházkám přímo u jezera, svádějícího k letnímu koupání, avšak výběr umělců a děl by přesvědčil i v jiném kontextu, zde sázejí kurátoři na kvalitu a to s potěšující konsekvencí.

www.ForumWorldCultures.com

Tannhaeuser 2011 in Bayreuth

2011-08-20T14:48:00.000-07:00

by Gabriela Jurosz

Einmal musste es ja so kommen - die Vampire sind nun auch in Bayreuth angelangt. Das bourgeoise Staedtchen - wenn auch nur wenige km von der ehemaligen Grenze zu den "Laendern hinter der Mauer" entfernt - sieht sich sicher nicht gerne ostwaerts in Richtung Transilvanien gerueckt und ist mental auch weit davon entfernt. Man wuerde die Stadt Bayreuth als solche ja gerne gut sein lassen - Wagner's Bayreuth ist schliesslich nicht der Bayreuther Bayreuth, denn da gehoert meist etwas anderes dazu als eine oeffentlichkeitsfreundlichen Oeffnung des Opernschreins in Form von "public viewings" bietet. So hat man die speziell fuer den Bayreuther Geschmack eingerichtete Opernleinwandschau bei Bratwurst und Bier auf dem Volksfestplatz benannt. Das "public viewing" in seiner korrekten Uebersetzung als "Totenschau" bringt uns vielleicht so auf subtile Weise doch dem Vampirischen nahe. In all dieser Diskussion um Sebastian Baumgartners Vampire, ist dem genre Oper heute, aehnlich wie dem Film, der Literatur und dem Theater eine groessere Bandbreite als in der Vergangenheit zuzugestehen. Kunst als Spiegel der Gesellschaft ist heute anders "glokal" als zu Zeiten Richard Wagners oder Julius Caesars. Waehrend da nur einem kleinen Teil der Gesellschaft Zugang zu philosophischem Denken und dessen Manifestation in Kunst gewaehrt war, will heute Dank der Massenmedien jeder seine Bratwurst (oder Popcorn) in der Oper essen. Konzepte ala Schlingensief, nun Sebastian Baumgartens und ultimativ Joseph Beuys', der aus der Deutschland entscheidend praegenden Kriegszeit schoepfte, ueberstuelpen eine lokale, europa-homogene Aesthetik zwar; sie leiten uns jedoch weiter, durch eine uns scheinbar fragmentierte Gegenwart in eine Zukunft, die moeglicherweise mit dem Wagnerursprungsgedanken staerker verbunden ist als alle bisherigen Interpretationen. genau wie ihre Vorgaenger jedenfalls sucht Baumgartens Inszenierung Mystik, Rituale und Symbole - eine neue Sprache, die eine mehr denn je globale Verstaendigung herstellen soll. Das war in der Zeit der Romantik nicht anders, mit dem Unterschied, dass man da die dominanten eurozentristischen Werte ueberall in die Welt hin transportierte und brutal implantierte. Wenn sich ein Baumgarten heute versucht, auf eine aller Menschheit gemeinsame Realitaet der Koerperlichkeit, des Organismus und damit der Wortlosigkeit zu widmen, dann empfinde ich das als einen der ersten Schritte zu einer gemeinsamen Sprache und sehe es als das Oeffnen einer Pforte in eine Gedankenrichtung, in die sich die heutige Generation allemal bewegt. Leicht vergisst man, dass Viele von uns Erdenbewohnern eine Zeit pre-9/11 noch kannten. Sieht man es jedoch aus der Perspektive derer, die waehrend der Bush-Aera Geborenen, deren Realitaet Harry Potter-Irak-Japan geworden sind, bekommt man schnell ein anderes Bild als das des „erfuellten Operngluecks“. Dann mag die Welt alles Andere als bourgeois und sicher erscheinen und das Bild des monstroesen Alles-Verschlingenden Organismus viel naeher stehen als das des Juenglings aus dem Walde.

Warum stehen die Saenger scheinbar beziehunglos herum, fragt DIE ZEIT. Weil in unserer Gesellschaft das gemeinsame Familienabendessen am Aussterben ist sowie das „committment“ in zwischenmenschlichen Beziehungen wie es die Eltern noch kannten – um an nur einige der gesellschaftlichen Beziehungslosigkeiten zu erinnern. In unserer Zeit unendlicher Identitaets-, Europa- etc.-Diskussionen hat doch noch niemand bestandvolle Resultate gebracht. Die Suche geht weiter - in der Wissenschaft, der realitaet und in der Oper?

...Auf das alljaehrige Aufbaeumen um die Bayreuther Festspielinszenierungen gibt es in der Post-Postmoderne nur eine Antwort: Bayreuth ist gluecklicherweise nicht das einzige Opernhaus, in dem man Wagner erleben kann – andererseits ist es das beste Opernhaus fuer Wagner und deshalb bleibt zu hoffen, dass die, ein Status-Quo-revolutionierenden Gedanken auch in Zukunft Wagners revolutionaeren und zukunftsverbundenen Charakter widerspiegeln werden. Was die Re-interpretation der Instrumentierung seiner Musik anbelangt, haette sich Wagner schon vor vierzig Jahren im Grab umdrehen muessen.
www.ForumWorldCultures.com

Germany at the Biennial in Venice (CZ)

2011-08-20T12:35:00.000-07:00

V mauzoleu, Biennale di Venezia, Giardini,
německý pavilón 4.6. – 27.11. 2011
Olga Wewerka, Berlín

Christoph Schliegensief byl nadaným autorem, filmovým, divadelním a operním režisérem, akčním umělcem a přesvědčeným humanistou. Náročnou výzvu k inscenaci německého pavilónu přijal s entusiasmem sobě vlastním. Vždyť to neměl být jeho první výstup na benátském bienále. Již roku 2003 v „Church of Fear“ umístil jako fanál přímo před vstupem do Giardini kůly, na které posadil protagonisty deklamující texty vztahující se k jeho pojetí „Relation Art“, umění, které se netýká jednotlivých objektů, nýbrž pohlcuje celou scénu, na které sám návštěvník hraje svou roli.
Nyní dostal posthum příležitost v neoklasicistické budově, přestavěné roku 1938 nacisty na pompézní pavilón v duchu tehdejší propagandy, zaplnit toto historicky zatížené pódium svým dílem. Schliengensief podlehl v srpnu minulého roku těžké nemoci, rakovině plic, která ho oslabovala již léta, avšak on sám nechtěl počítat s tak náhlým koncem. O tom svědčí, po té co byl kurátorkou německého pavilónu zvolen za jeho protagonistu pro letošní bienále, početné skici, návrhy, projekce, které se po jeho smrti rozhodla kurátorka Susanne Gaensheimer spolu s vdovou Aino Laberenz vyhodnotit a sestavit věrohodnou, a především důstojnou prezentaci díla tohoto multitalentu.
Z tlampačů se ozývá následující hláška, bohužel jen v němčině: „Vidíte tohoto zajíce, ten Vám vysvětlí dále tuto misi“. Pravděpodobně se jedná o mši, ovšem velmi subjektivního, subtilního charakteru: německý pavilón letos prodělává religiózní mutaci. Tuto neblahou minulostí „kontaminovanou“ budovu, jejíž patos se již podařilo jeho předchůdcům položit na kolena, ať se jednalo o J. Beuyse, H. Haacke, či G. Schneidera a T. Segala (viz. Ateliér 18/ 01, 18/03 ), je nyní nutné chápat jako trojlodní baziliku, ve které se odehrává příběh jednoho života.
Schliegensief ve svých skicách těsně před smrtí nastínil projekt afrického wellness centra. Každý kdo navštíví termy a ponoří se do bazénu s černou vodou, vyleze z něho jako černoch, a tím se očistí. Tato radikální, tabu překračující verze však zde nebyla realizována. Německý pavilón je nyní projevem úcty k jednomu z nejaktivnějších a nejturbulentnějších osobností v Německu za posledních dvacet let.
Celý pavilón byl upraven jako třílodní bazilika, hlavní loď lze identifikovat jako kostel z Oberhausen, kde byl umělec dvanáct let ministrantem. Tato mise ho přivedla roku 2008 k realizaci scény a projektu „Církev strachu s tím cizím ve mně“. I tento projekt je prezentován v hlavní lodi. Zde má návštěvník dvojí možnost usednout, spočinout či procházet se jako v každé katedrále, v tomto případě sestávající z filmových projekcí, osvětlené zpovědnice, vitríny se dvěma plicními křídly ze slaného těsta, nemocniční postele hned vedle oltáře, a vesměs kuriózních rekvizit.
Skutečné dílo tohoto aktivisty a burcujícího umělce je možné najít v postraních „lodích“ této svérázné katedrály. Na pravé straně jsou v malém kinosále promítány „Egomania“ z roku 1986, trilogie „100 let Adolf Hitler“ z let 1988/89 a „Německý masakr pod řetězovou pilou“ z roku 1990. Na levé straně je představen poslední velký projekt Schliengesiefa, výstavba operní vesnice v africkém hlavním městě Ouagadougou , státě Burkina Faso na africkém západu, kde mu nešlo primérně o realizaci velké opery, nýbrž o zajištění základny pro další tvorbu, k čemuž patří škola, kantýna, nemocniční ošetření apod. Aino Laberenz se s mocnou pomocí dárců a sponzorů pokouší dnes tento projekt dokončit.
Německému pavilónu přiřkla porota v Benátkách zlatého lva, velké vyznamenání pro Německo, které naposled obdržel před deseti lety Gregor Schneider za svůj „Haus ur“.
V případě Schliensiefa byla oceněna především kurátorská práce a ambice zařadit tohoto na poli experimentálního filmu, divadla a opery uznávaného tvůrce, posthum do role výtvarného umělce.
www.ForumWorldCultures.com

Nanotechnology versus cancer

2011-08-12T13:58:00.001-07:00

http://www.wimp.com/nanotechnologyworld/
www.ForumWorldCultures.com

Tell Chevron to Clean Up Ecuador Now.

2011-08-12T13:37:00.000-07:00

http://amazonwatch.org/take-action/send-chevron-a-message#.TkHvXNwKrKw.facebook
www.ForumWorldCultures.com

A few things on New York restaurants

2011-08-09T12:38:00.000-07:00

Nine Outsider Chefs That NYC Has Chewed Up and Spit Out
by Gabe Ulla

With the news that San Francisco import Nate Appleman is now out at Pulino's and the even more recent news that lauded Chicago chef Laurent Gras is heading to New York, it's time to think about that interesting breed: the star outsider chef that comes to New York. Why: because things often don't go as planned. Most of these chefs have relied too heavily on the hotel model, some haven't been able to deliver the quality food they're known for, while others just don't seem to get it. At all. Here's a sampling of some of the most notable examples of chefs who tried to invert Sinatra's logic, with mixed to poor results.
Ducasse, Armstrong, Love, Ramsay. >>

Alain Ducasse: The poster boy for successful outsiders who don't get New York, Alain Ducasse has a long history of not fitting in and thumbing his nose at people who venture to point it out. His project at the Essex House was a superb classic haute French restaurant, but as many observed, the whole thing with the pens and the pomp was of an even more excessive stripe than things you'd find in Paris. Then came Mix, a failure Ducasse cluelessly mused about in an Eaterrogation: "Maybe it was too contemporary and the address was not the right address and maybe the price was not the right price at the right time." Maybe.

Now there is Benoit, a harmless if slightly mediocre brasserie in the former Côte Basque space, and Adour, a New York Times three-star that's proven just as innocuous. He hasn't hit it out of the park yet. But if a clearer case of "it's not us, it's you" exists, we don't know it.

Nate Appleman: It was exciting enough when the west coast chef Nate Appleman announced he'd be coming to New York, but the news that he'd be coming to New York and teaming up with Keith McNally seemed too good to be true. And a bit curious, considering that Sir Keith doesn't usually go with the big names (and their concomitant egos). It fell apart in less than a year, as chef and owner clashed: Appleman wanted a venue in which he could really express himself, while McNally wanted to craft a high-volume place with results (including better reviews). The collaboration never found its groove, and rumor has it Appleman's "personality" didn't help things.

Douglas Rodriguez: In her 1996 review of Douglas Rodriguez's Patria, Ruth Reichl described how a young chef from Miami had helped her rediscover her "ability to be surprised by food." Patria was a brilliant hit that established Rodriguez as the nuevo Latino pioneer and paved the way for the wildly successful one-two punch of Chicama and Pipa. But something happened as DRod went into the business of nationwide empire building: quality diminished, as did creativity and focus, and New Yorkers weren't having it. Ola didn't work out, and most recently Nuela -- at least with Rodriguez on board -- never even happened. It's safe to say the chef has shifted his focus elsewhere, specifically Miami, where projects like his new seafood spot at the Hilton have been well-received. But one hopes the chef will take a break from opening up in hotels to come back and play with the big boys.

Govind Armstrong: This guy. With a west coast pedigree that includes names like Mark Peel, Nancy Silverton, Susan Feniger, and Wolfgang Puck (whom he started training under when he was 13), it's safe to assume Armstrong's got the goods. But Table 8 in the Cooper Square Hotel was an utter disaster, a hotel restaurant of the worst kind; noisy, weird, and with shitty food, it was panned accordingly. Dude just never got it.

Joel Robuchon: The "chef of the century," whose Atelier at The Four Seasons on 57th Street is sitting on a Michelin star and, more importantly, three Bruni étoiles, shouldn't be included on this list, right? Wrong. Robuchon's case is an interesting one, as the expansionist chef hasn't failed in conventional terms. But if you think about it, no one talks about his restaurant, the chef himself isn't much of a presence in New York, and recent visits reveal that the food, while undeniably excellent, isn't what it is at the Paris outpost or even the one inside the MGM Grand. One could say it's because the restaurant is an import and not a New York product, but we can't reject the Atelier model solely based on that. The true problem here is the establishment's strange spatial arrangement on the second floor of the building, which has managed to secure its place in hotel restaurant purgatory.

Gordon Ramsay: Thought that the British celebrity chef's eponymous foray into New York fine dining had closed? Nope! Gordon Ramsay at the London remains open—despite its tepid reception by New Yorkers and the chef's divorce from the project—along with his relatively more successful casual project Maze. Like L'Atelier, this is the case of a restaurant getting lost inside a hotel—except the food isn't as good here. For all the man's yelling on TV, it's one hell of a snooze.

Tim Love: Remember Lonesome Dove Bistro? We've blocked it out, too. But for a refresher, please direct your attention to Frank Bruni's 2006 zero-star review, in which the critic took aim at the restaurant's "contemporary cowpoke cuisine" and described how the project gave visitors "a sense of the way whimsy and overworked motif occasionally triumph over good judgment." It was back to Texas soon after that, where, to his credit, Love has continued to succeed.

Susur Lee: The Hong Kong-born chef has done wonderful things in Toronto, most notably at the celebrated Susur (now Madeline's). But when Lee came to New York's Thompson Hotel in 2008 he created a restaurant geek punchline: Shang. It has become the archetypal example of what happens when a big time outsider doesn't understand what this city is all about.

Fabio Trabocchi: After successes in London and especially Virginia, the Italian chef came to New York, where his fanciful Italian food at Fiamma earned serious praise. Then the restaurant became one of the first victims of the recession. Trabocchi re-emerged as executive chef at the Four Seasons, where from the beginning he proved an odd fit for the classic restaurant; the partnership dissolved in less than three months. The talented man is helping out at MePa's Villa Pacri before opening his own, new restaurant in more comfortable territory, Washington D.C.
- Gabe Ulla for "Eater" November 2010

www.ForumWorldCultures.com

Science or Humanity

2011-08-07T14:52:00.000-07:00

From The Brian Lehrer Show, December 14, 2010, anthropologists Hugh Gusterson (executive board member of the American Anthropological Association and professor of Anthropology at George Mason University) and Peter N. Peregrine (president of the Society for Anthropological Sciences and professor of Anthropology at Lawrence University) discuss the removal of the word 'science' from The American Anthropological Association's long term mission statement: click below to listen to the discussion Anthropology: Science or Humanity?

www.wnyc.org/shows/bl/2010/dec/14/anthropology-science-or-humanity/

www.ForumWorldCultures.com

David from out of space

2011-07-18T10:46:00.000-07:00

Mid-career dancer David Appel is one of New York's best. Amazing, surprising, essential, poetic, emotional, conceptual, different. No wonder, they love him in nYC and at dance festivals all over the world. See for yourself.
www.youtinydancer.com (He is not the 1st google David Appel - he is from out of space!)
See also: http://www.youtube.com/watch?v=FWjOlxqT6jM

www.ForumWorldCultures.com

Based in Berlin

2011-07-16T11:01:00.000-07:00

Berlín:

Atelierhaus Montbijoupark, Hamburger Bahnhof, Kunstwerke, Neue Berliner Kunstverein and Berlinische Galerie 8. 6. – 24.7. 2011

by Olga Wewerka, Berlín

Berlín se staví ke svým domestikujícím umělcům ambivalentně. Na jedné straně investuje městský marketing nezanedbatelné sumy do této kreativní metropole, která přitahuje stále více umělců z celého světa, na druhé straně jsou instituce a místa, právě podporující kreativní umělecký potenciál systematicky potlačovány, především co se týče finančních prostředků.
Based in Berlin výstavní koncept věnovaný právě umělcům žijícím a tvořím v Berlíně, se snaží korigovat tento neblahý image. A potažmo představit umělce, kteří by měli nárok zařadit se do dlouhého seznamu berlínské Kunsthalle, kdyby jen existovala. Její temporérní podoba zmizela v září minulého roku. Kunsthalle stojí peníze, co pozůstalo je politikum, které se ptá, co podniklo město jako Berlín pro své vlastní umělce, a svou klientelu. Instituce a soukromé galerie se podepisují enormním angažmá, otázkou je jen co přinese. Berlín si nemůže finančně dovolit další instituci, formátu Kunsthalle. Na tento nouzový stav nyní odpovídá pět renomovaných kurátorů, kteří se v poněkud ambivalentní, na jedné straně vitální na druhé straně vágní přehlídce řídili podle jediného kritéria: zúčastnění umělci musí žít a tvořit v Berlíně. Tento letní projekt, roztroušený do několika lokací, představující takzvané „emerging artists“, tedy dosud neznámé umělce, kteří by se v dohledné době měli prosadit, se pokouší přiblížit se intencím chybějící Kunsthalle.
Centrálou celé přehlídky je Atelierhaus v Monbijoupark, budova koncipovaná jako školní a ateliérový prostor Hansem Scharounem v šedesátých letech minulého století, a v blízké budoucnosti pravděpodobně odsouzená k demolici. Prosklené ateliéry i malé pracovní kóje jsou zde nyní zaplněné uměním. Kurátoři brzy pochopili, že poutavá výstava by měla integrovat velké ikony, k jakým patří bezpochyby instalace Olivera Larica, který na výhledové rampě převyšující budovu Atelierhaus nechal umístit tři blýskavé terénní vozy domnělé značky BMW, vtipná odpověď na triky našeho globalizačního trhu, neboť se ve skutečnosti jedná o levné kopie čínské provenience. A jen letmý vedlejší efekt, pro všechny, kteří netrpí klaustrofobií a po perforovaném aluminiovém schodiště se vyšplhají na danou platformu, se nabízí neobyčejný výhled na Berlín s jeho signifikantními symboly. I další umělci přímo zasahují do struktury budovy. Mandla Reuters se pokusila v instalaci „nothing to see, nothing to hide“, přímo expandovat do vnějších stěn, v jejím díle přestává jen vnější fasáda a celý komplex splývá s parkem, který ho obklopuje, nesporná vize budoucnosti po odstranění Atelierhausu. Nina Canell vyprovokovala v domicilech deseti sběratelů umění elektrický zkrat a vystavuje je v půvabné kruhové formě na podlaze. Rocco Berger nechává skapávat olej přes průvanem se chvějící fólii, výsledkem je náhodná malba upomínající buď na seismografické grafy či kaligrafické písmo. Model otevřené komunikace je patrný z mnoha příspěvků, jako například ve videu Matthiase Fritsch „We technoviking“, který v převleku za Vikinga rozbouřeně v rytmu techno hudby předvádí své kreace. Zde se ozřejmuje, jak nové elektronické médium ovlivňuje umění: již pár dní po zveřejnění tohoto díla na Youtube se dostavily nové verze. Veskrze zajímavý transfer nových mediálních možností, se z mytologických figur stávají hrdinové a konzument se přesouvá do role producenta. Pro toho, kdo se nechce příliš zabývat intelektuelními tezemi sestavil Giulio Delvè čtyři rotující slunečníky v spektrálních barvách.
V Kunst-Werke prezentuje Juliane Solmsdorf v instalaci „Neuer Lustgarten“ kompletně nevhodné sedací možnosti – její objekty – židle a stolky z klasické provenience školy Bauhausu jsou bohužel defektní, zlomené, rozřezané, nepoužitelné. Podobnou vivisekci si dovoluje i Yngve Holen, který rozřezal naše oblíbené denní poživatele energie – jako toustovač či varnou konvici na poloviny, abychom konečně viděli obě hemisféry.
V Hamgurger Bahnhof osloví v prvním plánu prezentace ojedinělého berlínského konceptu Forgotten Bar. Proti hlavnímu proudu uměleckého provozu rebelující umělecká iniciativa pod názvem „Galerie im Regierungviertel“ poskytuje zázemí umělcům zvučných i méně známých jmen a vystavuje jejich díla ve svém mikroprostoru o rozměrech malého baru, pouze na jeden den. Tento ojedinělý koncept je navýsost vitální. V případě Based in Berlin vybrali kurátoři z konvolutu galerie díla, která tam po každodenních instalacích zůstala, nebo byla umělci pozapomenuta a sestavili je do zajímavé instalace: Yoko Ono se potkává s Johnem Bockem, a další umělci se přidávají v aleatorické verzi. Opodál je rozprostřena instalace Simona Dybbroe Moller, který nechává live sedět mladíka za křídlem a nechat ho číst z předem udané lektury: pokaždé, když narazí na slabiku, která se rovná notě, akusticky jí převede do klavírní formy. Slavnostně vystavená tabule se stříbrnými příbory, avšak poněkud pokřivenými ubrousky a dekorací, pod názvem „That´s how every Empire falls“ Marie Lobodas je proklamací nevyhnutelného úpadku každé horní vrstvy společnosti.
V Neuer Berliner Kunstverein se Mandla Reuter navrací do centrální lokace Mombijoupark a prakticky ho demontuje. Stavební suť pak transportovala do výstavních prostor, v duchu Marcela Duchampa docela podařený ready-made. Tato instituce vlastní jednu z hlavních sbírek videoartu na německé půdě, proto není divu, že jsou zbylé práce prezentovány právě v tomto žánru. Erik Blindemann a Lisa Rabe spojují dvě Gated Communities z Floridy a Namibie do surreálního dokumentu „The Villages“. Naproti se pohybuje sekvence Niny Könnemann představují sběratele prázdných láhví na Alexanderplatzu. Alexandra Domanovic představuje na monitoru zprávy z bývalé Jugoslávie od roku 1958, z reproduktoru se ozývají znělky, spojené s tehdejším patriotickým pocitem a zde mutující do současných muzikálních stop.
Berlinische Galerie prezentuje v rámci tohoto projektu pouze jednu skulpturu s enigmatickým vyzněním. Simon Fujiwara zde inscenuje historii zkamenělého artefaktu, který zmizel při vykopávkách britských archeologů „někde v arabské poušti“ Jedná se o falsifikát nebo o cenný historický materiál pod pregnantním názvem Phallusies . Kdo ví.
Based in Berlin je ojedinělou, jednorázovou a mocně dotovanou akcí a je otázkou, co přinese umělcům a jejich městu. Reakce vybraných umělců na společenská témata je alarmující, avšak do budoucna by bylo potřeba promyslet tyto strategie a spíše investovat do institucí, a hlavně privátních, které tvoří základnu a za umělce se plně zaručí.

www.ForumWorldCultures.com

On the Road to Super Dali

2011-07-02T07:10:00.000-07:00

by Valery Oisteanu

The experience of a Zen Dada traveler
Globetrotting to “El Pays de Dali”
Lost in transit at the Tampa Airport
My passport no longer valid for flying
Then trapped on the plane in Business Class
Suddenly metal silverware and champagne
And very uptight “mile high gestalt”
Finally, Barcelona overcrowded with ghosts
Dark back alleys in the gothic section
Full of discarded bleeding furniture
And surrealist chairs in heat
Lost on the Ramblas late at night
With Celtic soccer fans all drunk
Lost in traffic to Amrey Diagonal Hotel
It’s at the intersection of Diagonal with Meridian Avenue
My friend riding effortlessly a small moped
Beautiful smile, a helmet, a heart of glass
Drunk, stoned and very confused
The exhilaration of a sexual disorder
Time is precious, party time invaluable
A video-performer with the twin-towers on the stick
Another landing with a a helicopter
Take me away to Dali’s birthplace
While the winds are dancing on the waters
The gusts knock down my reading glasses
Trapped in exclusive Costa Brava
At the lighthouse at “the end of the earth”
Smells of cow shit at Casa Birdy
Lost on the golf course from hell
Creative distraction from everyday dada life
Unending chain of dream interrelations
Uninterrupted sequence after sequence
Close the window put on Spanish Sky-TV
Nietzsche quarrels with Wagner in Spanish
Dali flying a helicopter suspended by his mustache
It is time to find the temperature of the bullets
That killed Frederico Garcia Lorca
A new Saint Sebastian pierce by arrows in his back!
Dali’s orgies and woven nudes dissolving
The hands of the merchant have six fingers
The sharp razor slices the eye of a moon-nymph
The ants are devouring my credit card
Trapped at the Caixa Catalunya ATM machine
The grasshoppers and a black widow are eating my fingers
While Dali plays the devil’s advocate
Selective in everything until the end
Surrealist, Franco-ist, Monarchist,
Rich and famous and not totally dead yet
All I got on the road to Super-Dali
Are a white T-shirt with him and a pin?
Stop! My mind is not working properly!
Absinthe vapors are in the air at this bar
A parade of flaming giraffes with two heads
Descending from an ancient tapestry
Woke-up in Dali’s siesta room at the Emporda Motel
After a “Hare a la Dali”, followed by Emporda blue cheese
Dali Cognac and lime-thyme sorbet “Mon Amie”
To be or not to be Dali?
Salud et Sante! I am turning Dali!

From “Perks in Purgatory” by Valery Oisteanu, Fly by Night Press,NYC, 2010

www.ForumWorldCultures.com

Saudi Women Driving Ban

2011-06-22T18:37:00.000-07:00

Radhika Marya via LinkedIn

A Saudi Arabian woman — at the center of a social media campaign protesting a ban against female drivers — has been re-arrested after posting a video on the Internet of herself driving.

More Saudi Arabian women drove their cars in the streets of capital Riyadh Wednesday, continuing a campaign — largely rooted in social media — to push the kingdom into overturning a ban on female drivers. At the same time, one of the European Union’s top diplomats sent a long-requested message of support for their campaign.

The drivers were Sara Al-Khalidi, who was accompanied by her mother, and Azza Al-Shamasi, who was accompanied and filmed by blogger Eman Al Nafjan. The group was also filmed by Saudi media group Rotana.
Al Nafjan also filmed another drive on June 17, the original day the Women2Drive movement called for Saudi women with international licenses, or licenses issued by foreign countries, to drive their own cars. According to an email from Change.org Human Rights Editor Benjamin Joffe-Walt, someone later broke the car’s glass and left a note in English that said, “Don’t drive again, Bitch.”

“This could have been a Saudi man or a hired driver worried about losing [his] job,” Joffe-Walt says.

MSNBC has a photo of a similar note attached to a smashed side mirror. The note appears to say “Plz Do Not Drive” on one side and “biatchhh” on the other. Al Nafjan’s family says it was placed as a warning after she was part of the June 22 drive through Riyadh, according to MSNBC. Al Nafjan could not be reached for comment.

The Saudi driving ban on women is not based on any written law, but religious rulings enforced by police have prevented most women — Saudi and foreign — from driving.

Radhika Marya Radhika Marya is a multimedia journalist who got her start in the newspaper industry. She joined Mashable as an Assistant Editor in September 2010. She has an M.S. from Columbia University’s Graduate School of Journalism, and previously held internships at WNYC Public Radio and NPR.org.

Sec. of State Hillary Rodham ClintonU.S. Secretary of State Hillary Clinton publicly declared support on Tuesday for a campaign by Saudi Arabian women who have been pushing for their government to lift a ban on female drivers.

www.ForumWorldCultures.com

Obama photo exhibit NYC

2011-06-16T20:38:00.000-07:00

Leica Gallery New York is showing a selection of images by The White House' official photographer Pete Souza. The pictures from different periods of his presidency are a stunning piece of history once more come to life in retrospective. The exhibition is a "should see" in New York.
Leica gallery has been one of the city's galleries standing their ground in presenting exceptional photographers.

The Museum of Modern Art new collections

2011-06-12T13:16:00.001-07:00

by Gabriela Jurosz

MOMA announces the acquisition of the Daled Collection, one of the key collections of American and European Conceptual art from the 1960s and 1970s. The collection includes 223 works across all mediums, assembled between 1966 and 1978 by the Brussels-based collectors Herman J. Daled and Nicole-Verstraeten. The collection is particularly distinguished by unparalleled groupings of works by Marcel Broodthaers—a unique ensemble of some 60 works—as well as by Vito Acconci, Daniel Buren, James Lee Byars, Dan Graham, and Niele Toroni, among many others. As a counterpart to this tremendous collection, the Museum will also acquire the collectors' archives, containing photographs, letters, notes, and additional materials relating to the works and also documenting the historical context in which the collection was formed.

The Museum has also acquired a major group of works from the collection of exhibition organizer, publisher, and dealer Seth Siegelaub, a key supporter of artists working in dematerialized art practices in the late 1960s and early 1970s. The collection includes 20 defining works of Conceptual art by Vito Acconci, Robert Barry, Douglas Huebler, On Kawara, Joseph Kosuth, Robert Smithson, and Lawrence Weiner, all of whom moved away from the traditional production of objects and chose instead to explore language, sound, time, movement, or mapping as their primary mediums. In addition, Seth Siegelaub and the Stichting Egress Foundation have donated to The Museum of Modern Art Archives Siegelaub's own extensive archives, containing correspondence, photographs, notes, exhibition proposals, and many other significant documents that offer a tremendous resource to scholars of this period.
www.ForumWorldCultures.com

Kushner: more words than content

2011-06-08T19:40:00.000-07:00

by Gabriela Jurosz

In his new play, The Intelligent Homosexual's Guide to Capitalism and Socialism with a Key to the Scriptures, featured by the Public Theater in New York, Tony Kushner writes about politics and family, unions, real estate and love. Or is it the other way around? Why is it, that in most plays by gay writers, there isn't much more than love love love - or even gay sex sex sex? I don't even want to get into details about the profanity of this play, that I and many others walked out on at the first possible moment. As so often in theater, here again there is a lot of gesture rather than content. You might think, people had more to worry about than empty sentences reflect. Was it "intelligent", as the title suggests or thought-provoking or at least funny? No. And what's worse: it didn't get to me -I felt, its themes had little to do with my life. If Kushner is "cult", after this play I must say, you do have to be gay to get it.

GJL
www.ForumWorldCultures.com

Modern masters in a different light

2011-05-27T08:47:00.000-07:00

Now here is a show, which tells a story. If in NY, go see how the colors of Matisse, Picasso, Renoir, Van Gogh and Gauguin (picture) can bring light into two ladies home, overlooking the green rolling hills of Massachusetts. Quite a way the two sisters have brought Europe's sensibility, colors and mind-set to a romantic lonely intellectual East-coast life - in love with Matisse paintings.
http://www.thejewishmuseum.org/exhibitions/conecollection

Chinese artist Ai Weiwei

2011-05-26T09:47:00.000-07:00

This is one of the artist's politically problematic images.
See for the Ai Weiwei's show at Fotomuseum Winterthur, CH

Remark by 'Jerusalem' writer

2011-05-25T19:43:00.000-07:00

by Gabriela Jurosz

"I can’t speak Spanish, but when I watch flamenco, or read Lorca, I never feel excluded." - Jez Butterworth, author of Broadway-play Jerusalem with little words expressed, how feeling global identity is possible when met with a strong essential cultural content. The Spanish and Latin-Americans have lots to offer in that sense - just think in their music, art and architecture, food, even fashion. No wonder, people of such strong cultural back-ground are hardly to give up their roots and at the same time are capable of adapting to a second and even a third culture. Being able to adapt in so many ways has been and is the future.
Jez wrote her successful play in a New York high-rise, from where she tells a story of the English country-side. In GB the play was called a piece on the "state of the nation".

Memorable versus Tornados

2011-05-25T19:00:00.000-07:00

Photo: AP

Cannes - see you next year!

2011-05-24T12:12:00.000-07:00

While Terrence Malick is celebrating his Palm d'Or award for the Tree of Life and while New Yorkers can already watch Midnight in Paris, the much beloved new film by Woody Allan, there was also lots of interesting happening on the margin of the Cannes Film Festival. The Art Video Film Festival, established by Christian Pouligo, sort of side-lining the main event, has brought about some great things to see. Le Dispositif is the work of two young French cinematographers who are already part of the European cinematic world. Pacôme Thiellement and Thomas Bertay crafted Le Dispositif as an artistic net-work piece of 52 films of different length, titles and individual aesthetics. This post-modern approach has been re-interpreted and works wonders for the contemporary globally ticking world.

Jazz in the city

2011-05-24T06:43:00.001-07:00

With terrific compositions of her own, Iris Ornig gets her audience off their seats. Quiet a lady, she gets the best young musicians to play at Bar 55 and many other great locations:

For more information go to www.irisornig.com

Last but not least: HAPPY 70th BIRTHDAY, Bob Dylan!

MOMA-VW: YES, You Can!

2011-05-23T14:59:00.001-07:00

by Gabriela Jurosz

Today marks the beginning of a memorable partnership. One, which brings together investment with art and social and cultural matters on a high note and shows to marry values, that might leave the nation's Democrat-Republican war behind. It is the new relation-ship between VOLKSWAGEN and The Museum of Modern Art. With Volkswagen's two-year plan of sponsoring MOMA art exhibitions, education programs and the acquisition of art, the global car-company, who with a "beetle" saved German post-WW II mobility, today once more reaches out to a broader public with new economical and social goals. Titled "Think Blue", VW introduces a package of values, consisting of a new car plant in Chattanooga, Tennessee, which marks the beginning of an eco-friendly and resource saving auto-industry. Simultaneously, through its partnership with the world's highly claimed art institution MOMA, VW aims to mediate its concern for the environment through cultural and social matters. As Klaus Biesenbach, MOMA's chief-curator explains, the two parties agreed on a long-term focus on taking on art by emerging artists globally as well as making a point to support artists, who are concerned with ecological themes. As off 2013, such will be some of MOMA's future exhibition: emerging, global and environmentally supportive. We may hope, that Biesenbach's Francis Alys Mexico-based experience of being introduces to vivid art scenes in countries outside the U.S. (and his native Germany) will not make the mistake of ICP's global reach-out from a few years ago. The Institute of Photography set ship to map a global photographic art scene, which was to be shown in its Triennials. While ICP's chief curator then has claimed to have rerun the world, unfortunately he had forgotten to visit such iconic places of photography as the Czech Republic, to name only one of the missing. Luckily Mr. Biesenbach's chance began in Mexico. Considering, that as for art from South America we have generally not seen much more than that of Brazil, Argentina and - Mexico, it is to await, how creative MOMA's big global aim will fold out to be. It is a wonderful opportunity with all the right motivation. If the project will be done profoundly, sensitive and with more deepness than just working with a country's often art-lobbyist local curators, this will be a true new dimension, worthy of the MOMA's traditional reputation. So, even if the museum's director crashed a VW beetle, given to him by his parents back in the days, now "Das VOLKSWAGEN and Das MOMA", as Glen Lowry summarizes, are setting sail to a hopeful future.
GJL/ FWC

in pictures:
1. Hans-Dieter Poetsch, Member of Board of Management VW and Glen Lowry, Dir. MOMA
2. Mr. Poetsch, Glen Lowry, Prof. Winterkorn, Chairman VW and Klaus Biesenbach, Dir. MOMA PS1 and Chief Curator at Large

Book on Czech 111 photographers

2011-05-05T14:53:00.001-07:00

Ira Cohen – In Memoriam

2011-05-05T14:37:00.001-07:00

by Valery Oisteanu

What’s next? whispers Ira and becomes invisible
Scream no more, from unquenched fate
We’ll see you on the other side
A Jewish Shaman walks away
While the big flutes are silent,
The extinct cactus remains still
The bells are thunderstruck
Our holy man of the straw mats
Melts benignly into the molecular earth
After an endless battle with himself
A distorted shadow in search of Ganesh Baba
From Chelsea all the way to Kathmandu
365 steps up to the Temple Swayambhu
Kumbha Mela traveler overran by sadhus
Blowing a dijiridou, jazz convulsions
With potent magic mushrooms
Psychedelic carnal lovers evaporating
Disappearing on the magic carpet to the Kasbah
Lamenting in the sub-ground Ethiopian churches
Following the holy wind into the dessert
Eating majoon, riding the sunset
Tormented musicians of joujouka
Helter-skelter from Tangier to Crete
What’s next boychick? What’s hip?
Poetry shrunk down to tiny crumbs
Farfetched nightmares no more!
An avalanche of absurd nothingness
Yisgadal v’yiskadash sh’may rabo
Sufi in Ira’s coffee, Shiva in Ira’s tea
Buddha in his wine, Yahweh in his tap water!
Last chillum for trans-hypnosis
The king of Thunderbolt goes to sleep!

Now there is an hommage to Berlin!

2011-05-04T13:52:00.000-07:00

Collection regard | Marc Barbey
Steinstr. 12, 10115 Berlin
http://www.collectionregard.com
Opening Hours: Fridays, 2 – 6 pm and by appointment

Press: artpress - Ute Weingarten
Elisabethkirchstr. 15
10115 Berlin

Berlin hommage by Tom Tykwer?

2011-04-28T08:31:00.000-07:00

Was hat er sich dabei gedacht, meint man sich nach 119 Minuten nicht mal mehr zu fragen. Als bestenfalls postmoderne Schau abgehakt, bleibt schleierhaft, wofuer dieser Film Preise - in Bayern und Deutschland - verdient hat. Die Schauspielkunst von Sophie Rois, wie auch Devid Striesow und Sebastian Schipper ist nicht zu verkennen, US Filmpros bei der New Yorker Premiere, zu der GERMAN FILMS und MOMA einluden, fragten allerdings zu recht, warum man sich solch unattraktive Menschen in Film ansehen sollte. Unattraktiv ist hiermit sicherlich nicht im Sinne eines Schoenheitswettbewerbs gemeint, jedoch muss man sich nach anderthalb Stunden graesslicher femininer Breitwandmimik schon fragen, wie man das neu-deutsche Frauenideal erklaeren soll. Die trotzige und doch suess und natuerlich wirkend wollende Hanna loest eine Lola (Run Lola Run, 1998) ab, die neben der gerngesehenen, von Tom Tykwer noch nicht explorierten deutschen Traumfee, ebenfalls die Emanzipation immernoch und auf eigenartige Weise interpretiert. Die Beziehung zu den beiden all so sensiblen Maenner neben Hanna, der der Zuschauer als Voyeur genoetigt ist beizuwohnen, laesst auf ganz andere als die von dem Regisseur angestrebte Grenzverwischung von Geschlecht deuten.
Der Film, mit partiellen Entleihungen bei Wim Wenders "Himmel ueber Berlin" und Vadim Glownas "Haus der Schlafenden Schoenen" (in U.S. von The Stuart Goldman Company vertrieben), kann sich in keinster Weise in deren Hommage an die Stadt Berlin reihen oder sein Bedeutungsmanko retten, womit er wenigstens als "Berlinfilm" in die Filmgeschichte eingehen wuerde. Tatsaechlich war von Berlin nichts Signifikantes und auch nichts Sublimes zu entdecken - einfach uninteressant.
Der Film ueber Selbstfindung der um 1965-geborenen Deutschen, zeigt bestenfalls filmhistorisch ein bedauerungswuerdiges "state of a nation", die kulturelle Lage einer Nation also, die nur zu gerne ueber ihre Grenzen, und hier besonders nach USA, sieht, als dass sie sich mit ihrem wirklichen Selbst beschaeftigen wuerde. Das naemlich haette mehr zu bieten als es eine Generation "Berliner Kinder" praesentiert, die nicht auskommt ohne Zweite-Weltkriegsthematik, "unsere Tuerken", Stasi oder eben eine postmodern verquerte Beziehung zum eigenen Intellekt und Sexualverhalten, das sehr genertationsspezifisch von juengeren Deutschen nicht einmal mehr geteilt werden kann. Good luck, Tom und bitte nicht weiter so.
Gabriela Jurosz-Landa

NY: Tribeca Film Festival

2011-04-22T15:40:00.000-07:00

Robert De Niro, Jane Rosenthal and Craig Hatkoff founded the Tribeca Film Festival in 2001 following the attacks on the World Trade Center, New York City to spur the economic and cultural revitalization of the lower Manhattan district through an annual celebration of film, music and culture.

The Festival’s mission is to help filmmakers reach the broadest possible audience, enable the international film community and general public to experience the power of cinema and promote New York City as a major film-making center. Tribeca Film Festival is well known for being a diverse international film festival that supports emerging and established directors. The Tribeca Festival has screened over 1200 films from over 80 countries since its first festival in 2002. Since its founding, it has attracted an international audience of more than 3.25 million attendees and has generated an estimated $660 million in economic activity for New York City.
This year, the inaugural Directors Series will feature conversations between Brian Williams and Robert De Niro, Martin Scorsese and Souleymane Cissé, Alec Baldwin and Doug Liman, and Julie Taymor and Antonio Monda.
(taken from the festival's official web-site)

PEN World Voices

2011-04-22T15:00:00.000-07:00

The Seventh Annual PEN World Voices Festival
of International Literature
100 Writers from 40 Nations
Gather in New York, April 25–May 1

More than 100 writers from 40 nations convene in New York City to celebrate the power of the writer’s voice as a bold and vital element of public discourse. Dare to view the world from a fresh perspective at stages across the City, including the Festival’s hub, The Standard, New York and the High Line. The program features panel discussions, one-on-one conversations, readings, performances, and much more. Festival participants will include Laurie Anderson, Gioconda Belli, Harold Bloom, Deborah Eisenberg, Malcolm Gladwell, Hanif Kureishi, Adrian Nicole LeBlanc, Amélie Nothomb, Cynthia Ozick, Elif Shafak, Wole Soyinka, Wallace Shawn, Vladimir Sorokin, Edmund White, and Irvine Welsh, among many others.

The festival was helped to start seven years ago by Salman Rushdi, then PEN president. He talks about the necessity of writers to speak 'truth to power' and to bring together the world's voices, in particular between the U.S. and the rest of the world. Inspiration to the festival was to Rushdi the 1986's PEN congress, headed by Norman Mailer. The theme then was "The writer's imagination and the imagination of the state", which now Rushdi would like to see re-interpreted from a perspective of the actual world situation.
(partly taken from PEN web-site:www.pen.org)

Cuento mexicano

2011-04-19T00:28:00.000-07:00

"El Gran Tiburòn Blanco"
de Gabriel Rojas-Carrillo, a TV-writer and novelist in Ciudad de Mexico. See: www.alturaenliteratura.blogspot.com/

De pronto, apareciò un DM: “¿De verdad sabes boxear, o solo eres uno de tantos habladores que hay en el Twitter?”. Su su nick era @nenamonstruo, su nombre, desde el principio aclarò que no importaba. “En ese caso, quisiera contratarte para que boxees con mi marido, pago bien ¿te interesa?” En su avatar, una artìstica fotografìa a contra luz, apenas se podìa distinguir el firme contorno de su rostro, su mirada opaca y su boca frondosa y llena de color. Poco importaba, se trataba de “hacer guantes” y, por primera vez: pagados. Era una casa muy vieja al sur de la ciudad, al llegar, dude en tocar la puerta y recordè las palabras de @Pekitabonita, en relaciòn a cuidarse de los desconocidos para conservar el riñon y luego el twitt de @A_Molho: “Soy grandote y sè defenderme”. Era una estancia amplia y polvosa, en las viejas paredes colgaban fotografìas de boxeadores, affiches de peleas famosas y muchas mujeres desnudas. Una pera loca fuertemente tensada parecìa gritar, un costal suspendido en el aire me retaba a darle un puñetazo para saber de què estaba hecho èl y de què estaba hecho yo. En el centro, un ring, y arriba de èl, un hombre en ropa deportiva, guantes, riñonera y careta que no permitìa ver claramente su rostro, que imaginè, era de pocos amigos. Hacia boxeo de sombra, con fuertes movimiento que màs que un calentamiento, parecìa una danza intimidatoria hacia el enemigo invasor para defender su territorio. “Veo que ambos son del mismo peso y tamaño … què mejor” Al voltear, mirè ese avatar vuelto a la vida, era exactamente igual que en la fotograrìa; su rostro, su piel, la melacolìa que reflejaba no era un cuestión de un proceso artìstico de contra luz. Era su expresión; pero, su cuerpo era una fiesta en una calida playa: un vestido completo dejaba escapar apenas rasgos de su wonderbra levemente azul, levemente cielo, que luchaba contra dos frutas frescas y apetitosas, que daban signos de vida y temperatura en sus puntas, la curvatura de su cintura era demasiado cerrada, y se abrìa para dar paso a dos caderas que estaban por encima de la finura que su cara podìa describìr, eran demasiado grandes para no darle a su caminar un aire de baile de barriada: sensual, cadencioso y satisfecho del banquete de ese festejo que deja atràs tantos y tantos dìas hambrientos. Estas se cerraban en portentosas columnas que daban de cuenta de si mismas bajo el vestido y se presentaban con descaro poco màs arriba de las rodillas explotando en dos pantorrillas por demàs ajenas a cualquier santidad. La seguì hasta el cuarto, se quedò parada en la puerta, me indicò que pasara “En cuanto estès listo, ya sabes el camino”. Cerrò y en seguida mi atención se centrò en lo que me rodeaba, Algunos muebles viejos, una cama muy alta, un cuarto cubierto de cortinas purpuras. Era por demàs extraño. Me recostè en el ring y rodee para pasar la primera cuerda, me levantè con la mayor agilidad que pude y quedè frente a èl, bailotee un poco, èl se acercò, chocamos guantes y fingiò la campana con su voz ronca: “Tin, tin”. El tiburón blanco, es un asesino que se maneja con sus finos y macro desarrollados sentidos. Puede detectar una gota de sangre dentro de 25 galones de agua. La mìnima señal es suficiente para que ataque, muerda sin piedad y devore. Aterrizò en la lona, Se levantò como impulsado por un resorte, como cuando te caès en pleno centro comercial y por màs que te duela, te paras sin hacer el menor aspaviento. Bajò del ring y se perdiò por un pasillo. “Es hora que te cambies de ropa, aquì, ya todo ha terminado” Abriò la puerta, pero esta vez no se quedò afuera, entrò y la cerrò cruzàndola con una llave. Se acercò a mi ofrecièndome sus carnosos labios, yo no perdì tiempo en secarme el sudor del rostro y mis manos comezaron a recorrer sus muslos ascendidendo lenta y melodiosamente, leventè el vestido vaporoso y al sentir la ùltima prenda, mis manos se conjugaron con su grito ahogado y caìmos a la cama sin màs tonada que nuestros suspiros. Me coloquè en el rumbo preciso y arremetì con fuerza. El gran pez es capaz de escuchar, sentir y sobre todo oler a niveles supremos, este cazador nace equipado de poderosas armas. Al compàs de su ùltimo grito, arañò mi espalda rodando su cuerpo para poder alejarse sin importarle nada que tuviera que ver conmigo. Sin darme cuenta de dònde, apareciò su marido, yo, muerto de miedo levantè la guardia y èl sonriò, con su mirada decretò lo inconveniente de la situación, yo desnudo y èl con una gran bata tambièn purpura. “Aquì està tu dinero” yo lo tomè y con sorpresa lo comencè a contar “Esto es el doble de lo que me ofreciò tu esposa” El me mirò con una sonrisa socarrona, como cobràndose con mi sorpresa su derrota en el ring (el que paga, manda): “Es que peleaste dos veces” se dio media vuelta, caminò hacia la puerta e insertò la llave. Sin levantar la mirada, me dijo muy quedo antes de cerrarla con una mano clavada en la entrepierna: “Bueno, para ser exacto. Peleaste tres, pero yo ganè dos.” La ballena orca puede constituir una amenaza para el tiburón blanco. En 1991, en las aguas que bañan las islas de Farellon, ocurriò un ataque de una orca hembra de 6’50 metros conocida por los cientìficos con ca2 contra un tiburón blanco, este, quedò completamente destrozado.

Dedicado a mi toda amiga: Mi “Shadow Boxing” @nenamounstro.
GabrielRojas-Carrillo.Derechos reservados.

MOMA Zeichnungen in Berlin

2011-04-08T01:31:00.000-07:00

MOMA Zeichnungen, Berlín, Martin Gropius Bau, 11. 3. – 29. 5. 2011
Olga Wewerka

V těchto dnech se MoMA vrací do Berlína, nyní s komorní, exkvizitní přehlídkou věnovanou explicitně kresbě a jejím doprovodným žánrům.
Tento návrat měl však delší, téměř pohádkovou předehru: Judith Rothschild, uznávaná americká umělkyně na poli abstrakce v 70tých letech umírá roku 1993 ve věku 71 let bez dědiců a zanechává po sobě sumu třiceti miliónů dolarů, kterou testamentárně zakotvila následujícím způsobem. Z tohoto kapitálu mohla, mezitím založená nadace Judith Rotschild Foundation Contemporary Drawings Collection čerpat pod jednou podmínkou, že její správce Harvey S. Shipley Miller během dvou let vytvoří reprezentativní sbírku uměleckých děl, která bude věnována právě MoMA.
A jak to v pohádkách bývá, jak bylo řečeno tak se stalo a Miller se pustil do tohoto dobrodružství. Ve své práci nebyl omezen tématikou, stylem, směrem jen časovým limitem, sbírka měla vyvstat za dva roky. A dále dobovým ohraničením, mělo se jednat o práce současného umění a výtvarnou technikou, mělo se jednat o práce na papíře. Miller se rozhodl pro průřez určitým obdobím, panorama, které nemá působit encyklopedicky, avšak má zachytit tendence, impulsy a reflektovat období od konce osmdesátých let minulého století po naši současnost. Se svými spolupracovníky se záměrně koncentroval pouze na určitá umělecká centra, s vitální uměleckou scénou a produkcí jako New York, Los Angeles, v Evropě Londýn, Glasgow, Berlín a kupodivu i Kolín n. R. a Düsseldorf, jako dvě historicky významná města. Výsledkem je fascinující konglomerát prací rozprostírajících se od tradičních technik jako tužka, akvarel, kvaš, uhel, akryl a olej doplněných grafikou přes bohaté spektrum asambláže, koláže, frotáže, v intimních formátech skic a studií až po dokončené velkorozměrné práce, formálně se pohybujících od předmětného výrazu k abstrakci, minimalismu a gestickému projevu.
Vznikla tedy enormní sbírka přes 2500 děl od více než 600 umělců, která přešla roku 2005 do kolekce MoMA. A zde se jednalo o malou revoluci v historii tohoto muzea. Zcela proti běžné muzeální politice, která čeká, až se díla a umělci prosadí, se ze dne na den dostala celá řada umělců do jedné z nejprestižnějších světových sbírek. Doposud méně známí umělci jako Marcel van Eaden, Mark Grotjhan, Kelly Walker či Johannes Wohnseifer se pohybují na muzeální půdě a dostávají se do podvědomí širší veřejnosti. V tomto kontextu je možné hovořit o nové umělecké debatě, o novém kursu, který přichází ze zámoří.
Berlínský Gropius Bau nyní vystavuje po názvem Kompass, Zeichnungen aus dem Museum of Modern Art New York 250 děl, významnou část této pozoruhodné sbírky. Kompas znamená v angličtině nejen buzolu, umožňující orientaci v terénu, nýbrž i kružítko, kterým se vyměřuje grafická kompozice,
častý nástroj právě umělců, kteří pracují v tak subtilním žánru jako je kresba.
Kurátor výstavy Christian Rattemayer vychází ve svém konceptu ze dvou legendárních výstav, Drawing now z roku 1976, pod vedením kurátorky Bernice Rose, která se žánru kresby věnovala s akribií a entuziasmem, a deklarovala ho jako samostatné nezávislé médium. A dále na Eight Proportions, kurátorky Laury Hoptman z roku 2002, která poukázala na další možnosti kresby, přičemž se navrátila k narativnímu pojetí, figuraci a s ní spojeným předmětným výrazem.
Při spojení obou zmíněních tendencí se kurátorovi podařilo vytvořit ze zmíněného konvolutu reprezentativní přehlídku kresby a jejích odnoží.
V nečekaných setkáních, dialogu i kontrapozicích zde nacházíme konceptuální kresby veličin jako J. Beuys, C. Twombly, R. Rauschenberg, konfrontované s minimalismem Blinky Palermo, H. Darboven, D. Flavin, E. Hesse , D. Judd, Sol le Witt a dalších. Globální zaměření výstavy dokumentuje i trio Övynd Fahlström, Marcel Broodthaers a On Kawara oproti Julie Mehretu, Neo Rauch či Kara Walker.
Jak pro sbírku nadace, tak pro současnou výstavu platí krédo rovnováhy. S orientací na německá centra oplývá výstava kresbami německých reků G. Baselitze, A. R. Pencka, J. Immendorffa a M. Lüpertze, avšak opět je staví do přímého dialogu se současnou uměleckou produkcí N. Bisky, M. Krebbera, T. Scheibitze, Kai Althoffa.
Avšak tato výstava není výčtem jmen, nýbrž výčtem prací, které právě ve vzájemné konfrontaci nabývají na neobyčejné síle. Nemusí se vždy jednat o genealogie, může to být i podobná výtvarná inspirace jako u portrétů Elisabeth Peyton, která se cítí být spřízněna s malbou Davida Hockney, který naproti tomu sympatizuje s dílem Dietera Roth, s kterým dokonce namaloval dílo kopírující F. Bacon. Její těžiště však přece jen spočívá v minimalismu a konceptualismu 70tých let minulého století. Levné, porézní materiály, nebo prostý škrt přes čtverečkový papír měly být opozicí vůči bombastickým olejovým dílům v této době. Carl André napsal celou kaskádu slov na svém psacím stroji, která je čitelná jako báseň a současně opticky srovnatelná s abstraktním vzorem. Podobné synestezie jsou zde zastoupeny od J. Cage s kolonií čísel, od M. Cunningham skicou prostorového plánu, přičemž se v obou případech jedná o partitury.
Kresba je zde pojímána jako multiplikátor, a to dále potvrzuje její rozvinutí v žánrech koláže a asambláže, které jí zde doplňují. Martin Kippenberger s vrozeným humorem vpravdě znásilňuje kresbu ve svých kolážích, se sarkasmem ho v tomto směru následuje Sarah Lucas. Koláž tenduje k multimédiu ve studiích Thomase Hirschorna, který využívá náš denní mediální zdroj internet, aby ho prakticky zplundroval, stáhl z něj obrazovou dokumentaci, kterou jen pár kresebnými tahy překroutí k originálu. O to více pozornosti si zaslouží minuciézní práce “You can´t see the forest for the trees“ z roku 2003, sestaveného z novinových výstřižků imitujících nejen březový háj Marcela Odenbacha, která je přímou výzvou právě pro evropské publikum, navštívit tuto životaschopnou výstavu.

2011-03-26T12:55:00.000-07:00

Liebe Mitglieder und Freunde der Deutsch- Tschechischen Gesellschaft!

Gestern, am 25.März, wurde unserer Vorsitzenden Kristína Jurosz der Preis
„ Brückenbauer“ verliehen.
Das Zentrum Bavaria-Bohemia ehrte Kristína mit dieser Auszeichnug für ihre
unermüdliche Arbeit zum Wohle der Deutsch-Tschechischen Aussöhnung und
Verständigung.
Die Laudatio für Kristína hielt der tschechische Generalkonsul
Josef Hlobil, aus München.
Auch er betonte das Bemühen Kristínas um kulturelle und menschliche
Verbindungen beider Völker.
In ihrer kurzen Dankesansprache erinnerte Kristína daran, dass sie diesen
Preis stellvertretend für alle „Mitstreiter“ unserer Gesellschaft erhalten
habe.
Im Namen des Vorstands und, ich glaube, aller unserer Freunde, gratuliere
ich Kristína herzlich zu diesem Preis.
Wir alle sind stolz darauf. Hermann Höbel, 2.Vorsitzender DTG

Kristina Jurosz:
"Meine Lieben,
ich möchte dazu nur bemerken:
OHNE eure treue Unterstützung könnte ich alleine
keine BRÜCKE bauen......
allerdings komme ich mir oft vor als ein Hilfsarbeiter,
der die Ruinensteine der Geschichte abräumt.
Glaube aber fest daran, dass eines Tages diese Baustelle
"aufgeräumt" und die Brücke begehbar wird - helft bitte weiter dabei!"

DANKE euch allen
Kristina

PS.: Die Festveranstaltung wird dokumentiert im Internet.
http://www.bbkult.net/

Phil Ochs and Protest Songs

2011-01-14T10:17:00.000-08:00

NYC: Finally we get to introduce one of Jane Heil's music reviews from the "good old days of music", the '60s. Jane, a "hip chick" in Manhattan's Greenwich Village, worked as a reporter for HIT PARADER, THE music magazine before the ROLLING STONE. Read her story on Phil Ochs, who at last was honored 40 years later with a film, by Kenneth Bowser; also starring Phil's wonderful brother Michael, Joan Baez, Christopher Hitchens and Sean Penn. Go see New York's No. 1 interesting film - at IFC.

By Jane Heil, Hit Parader Magazine, January, 1966

As everyone already knows, folk songs have come off the back porch and out of the pads and are now very big business. Everybody listens to them and they get in the Top 40. That’s very nice--but lots of folk songs were originally protest songs: songs criticizing the established order, songs that said tunefully what nobody dared to say outright. And the funny part is, they still are, but because Bob Dylan wrapped his first popular protest songs in ambiguities, people have started singing revolutionary songs without realizing it.

Well, you sure know what you’re singing about when you’re singing a Phil Ochs song. You’re singing about Viet Nam, or racial injustice, or poverty, or pacifism, or capital punishment, or labor unions. And if you haven’t really thought about the words much, there’s a good possibility you’ll suddenly think, “Hey--what did I just say?” And that’s exactly the way Phil Ochs wants it.

“The whole point of my career is to prove that people do listen to the words,” Phil told me in the bar next to the Gaslight in Greenwich Village, where he was appearing. “I’m using the folk idiom to comment on what’s happening. He is sitting with his wife, Alice, a long-haired beauty.

“Dylan and I are essentially doing the same things--on different levels. He’s got more talent than I do, but he’s not competition. Girls walk in and say, ‘I used to like Bob Dylan but now I like you.’ I hate girls like that.”

Let me set the stage a little better here. We’re sitting in The Kettle of Fish. Ochs is exhilarated, overflowing with energy, moving his hands as he talks. He smiles a lot--a wonderfully relaxed smile. He speaks quickly, directly, and with tremendous intensity. He is a most likeable, and--to those who agree with him--admirable person. He talks much faster than I can comfortably commit to paper. Back to the young revolution.

“It’s in a (young person’s) nature to respond to something good. I’m sure kids are interested in better things than sitting around the drugstore.

“The implications of these songs are incredible. I’m throwing musical stumbling blocks into the established order. The main one is, ‘I Ain’t Marching Anymore.’ You won’t see ME on Hullabaloo and Shindig and Ed Sullivan. They played my Viet Nam song on a Washington station. Some Senator objected to it. That makes me feel good.

“For the first time in American history there is a possibility that a large number--perhaps ten- or twenty-thousand--of young Americans will not fight. They’ll sooner go to jail. Every month more and more get dissatisfied. Pretty soon someone will investigate. They’ll say, ‘Who’s the cause of this friction?’ It’s partly us, of course--and our songs. But we have a point to make--unlike James Dean.”

(Incidentally, if you missed things like James Dean, the Beat Generation, the beginning of American non-violent resistance, and the Kennedy Administration, this may not make all that much sense to you. The main thing is, Phil Ochs’s songs and Phil Ochs’s politics are inseparable. And as his music becomes more popular, so do his politics. And vice versa.)

The Gaslight’s owner comes in and gently informs Phil that he has three minutes to get onstage. Back at the Gaslight, before a full house, Phil sings songs like, “Draft Dodger Rag,” “The Power and the Glory,” “I Ain’t Marching Anymore,” “Days of Decision,” “The Highwayman,” “What’s That I Hear?” and “Too Many Martyrs,” all of which he wrote himself, with the exception of “The Highwayman,” a poem by Alfred Noyes that he set to music. He’s written hundreds of songs. His voice is exceptionally pleasant, relaxed, slightly nasal. His tunes are beautiful. I suggest you listen to his second album, for Elektra, called, “I Ain’t Marching Anymore.”

Like Dylan, Phil does not join organizations--but he has raised a small fortune for civil rights organizations and for Appalachian relief. “My goal is not to become another Belafonte...not to make lots of money...not fame. There are things that are more important. To affect people in a good way, a Christian way. To show the real meaning of morality. Of facing responsibility. Music is my weapon, a catalyst. Songs are a great medium of communication."

Back at the Kettle of Fish again, after his appearance onstage, Phil says, “There’s a great germinal period going on now. Dylan. Pinter. Baldwin. Dylan’s already written a book. I’m going to make a movie.” (Small interference here from Alice; apparently the movie is really awfully germinal. But it’s the spirit that counts--as they say.) “Even Hullabaloo and Shindig, they’re revolutionary in a sense.”

More talk with Phil and Alice Ochs; with his manager Arthur Gorson (who quit college with him, originally, to become full-time agitators); with Jerry White, who has a folk music show on WJRZ; with J.R. Goddard, a music critic; and more of Phil Ochs’s friends. Communicators all. More talk about this young revolution, and about singng and art and all the recent action in the arts.

At one point during Phil’s show, an unsympathetic Midwesterner who’d come into the Gaslight by mistake, said, “That guy’s all screwed up.”

“Yeah,” Phil answered, “but I’m all screwed up in a good way.”

And all I’m going to say is, whatever’s going on in Phil Ochs’s world, it sure is exciting to be there.

At a Café on LaGuardia Place

2010-12-21T06:23:00.000-08:00

by Jane Heil
It’s such a great privilege to be alive, isn’t it?
Have you noticed? Have you thought about it
Lately?

To watch the trees, see and smell flowers
(A cliché, sure, but there’s a reason smelling the roses
Has become a cliché).
Look at all those other people,
Talking, wrangling, reading, suffering,
Living at highest intensity.
The pregnant woman, flaunting her
Ninth-month-ness, strolls with her husband.
He touches her, gently.
The two guys next to me, absorbed in talk
About theater, music, and psychology.

To go to the beach—
How amazing. Water and earth meet. The waves
Roll in so slowly, up upon the sand.

There goes Leon Golub, off to
Morton Williams. Even American Academy
Of Arts and Sciences members have to eat.
We went to see his huge paintings of fascism
At the Brooklyn Museum last year.
Yes, there is fascism, war, explosions;
The terrible thing that happened south of here,
But look at the sweet generativity
That overwhelms the other.

It is pleasant here. I have just come
From the memorial for Steven Jay Gould.
I didn’t know him,
But I wanted to hear about his genius from
Those who did. To him, everything was,
In a way, miraculous—though atheism was his
Belief system, science his rock, baseball his
Religion, if you want to call it that. I like the way
He showed that everything was related: baseball,
Fossils, snails, bacteria, the universe.
If everything is related, and if life is busily
Unreeling itself, then every moment,
Whether lived in or observed, is, well, momentous;
Then everything is special.

I remember when my dying friend,
Wasted by AIDS, told me, “I am still alive now,
And life is very, very different
From death.” The weight of his statement
Hits me with a blinding force:
Every leaf, every thought, every moment
Trembles with aliveness.
Every memory,
Of Steven Jay Gould
Or anyone,
Is dazzling.

Gedicht: Worte

2010-12-21T06:16:00.000-08:00

Marie Djukic
Worte sind zart wie Blumen
Worte sind schoen wie die Jugend
Worte sind wie klare Wasser
In einem kleinen Bach.

Worte sind wie ein Windhauch
In einer heissen Sommernacht.
Worte sind volle Bienenstoecke
Worte sind Felder voller Korn
Worte sind Feuer in einem Dom.

Worte sind Silber, manchmal Gold
Worte sind Ueberfluss in Not.
Worte sind Schlangen, Skorpione
Und worte saehen manchmal Hass –
Dann pass gut auf, was Du sagst.

Another type of Thanksgiving

2010-11-26T02:41:00.000-08:00

by George Paterson
Thanksgiving weekend here so the city is rather quiet. A man buys the daily paper and lights a cigarette that he just picked up off the ground as the wind nearly takes his hat. A nearly empty bus hums up 1st Avenue and comes to a halt, the man enters freely, the mobs have left the city for distant relatives and a festive meal of turkey. cranberry, yams and cornbread.
Arriving home to his 1 bedroom railroad flat, the man, sipping tea, rests his feet on an ottoman and breathes a sigh of relief knowing he has a job to go to in morning after the crowds return and the city jumps and brisles with life. This is the big city, the city of New York.

2010-11-21T04:16:00.000-08:00

Čarovný nápoj, Berlín
Hamburger Bahnhof, 9. 11. 2010 - 6. 2. 2011
Olga Wewerka, Berlín

Umělecký svět zažil za poslední desetiletí nemálo eskapád a extravagancí, současnou instalace Carstena Höllera v berlínském Hamburger Bahnhof k nim bezpochyby můžeme přiřadit.
Historická hala tohoto bývalého nádraží, kde jinak sídlí mimo jiné monumentální díla Anselma Kiefera, byla pro tyto účely vyklizena a proměněna v arénu, kde se promenuje a vegetuje hned několik zoologických druhů.
Soby z nedaleké oblasti Uckermark, kteří byly měsíce připravovány na tento podivuhodný pobyt v muzeu, se zde pasou, rozděleni do dvou separátních výběhů, šest na jedné, šest na druhé straně. Nad nimi jsou zrcadlově zavěšeny voliéry s kanárky, kteří je mohutně rozhýbávají. Ukazatel trůnící uprostřed přesně měří aktuelní výkyvy klecí. Na horizontu se pak rýsují další klece, tentokrát s domácími hryzavci, myšími páry střídavě s bílou a černou srstí. Zcela na konci instalace se nachází plexisklové vitríny, taktéž v zrcadlovém pandánu, za kterými se usídlila moucha masařka, vystavujíc se oku zabudované skryté kamery.
Návštěvníkovi se nabízí tableau vivant reálný, živý obraz, který může navíc detailně sledovat z výšin emporia vystavěného před instalací. Po prvních zběžných vizuálních, akustických jako švitoření ptáků či funění sobů, avšak i nevyhnutelných olfaktorických dojmech, následuje v druhé fázi recepce stav vystřízlivění a soustředění srovnatelný s přísným vědeckým zkoumáním. I to byl umělcův záměr, když rozdělil halu na dvě identické poloviny a vymezil pro své zoologické probandy zkušební období. Jako v každé vědecké laboratoři se zde jedná o dvě experimentální skupiny, první z nich je vystavena skutečnému zkoumání, druhá z nich neutrálním placebo efektům. O jaký experiment se zde však jedná je vysloveno již v názvu výstavy „Soma“, kteří by i začátečníci v latině hbitě přeložili jako „tělo“, i zde by mohli mít pravdu, neboť se jedná o hmatatelnou živou substanci, která však není umělcovou intencí. V případě Soma se jedná o mytické označení, který je popsán v Rigveda, nejstaršímu ze čtyř zakládajících spisů hinduismu, z druhého století před Kristem. Tento recept indogermánských nomádů, vyvolávající pravděpodobně stavy podobné alkoholovému rauši, či halucinacím po požití drog, platí za ztracený. Již od devatenáctého století se pokoušení filologové, botanikové, etnologové identifikovat jeho složení. Teprve v padesátých letech minulého století přichází americký hobby sběratel hub, Robert Gordon Wasson na zajímavou hypotézu, kterou později zveřejnil společně se svou ženou a pionýrem v oblasti drog Albertem Hofmannem pod názvem „ Mushrooms, Russia and History“. Wassen se domníval, že hlavní substancí pověstného nápoje Soma byla moč živočichů, kteří se živili muchomůrkami. Na tuto nepříliš chutnou tezi Höller navazuje. Tento, naše smysly matoucí „čaroděj“, narozený roku 1961 v Bruselu, žijící již léta ve Stockholmu, studoval agrární vědy a roku 1993 habilitoval svou prací ve fytopatologii s tématem čichové komunikace mezi hmyzem. Po té se však rozchází s vědeckou empirií, domnělou objektivitou a exaktností laboratoří, aby našel uspokojení ve volném umění, kde je možné klást si otázky elementárního typu „co je štěstí“, „jak vznikají pocity“, „jak žijeme pospolu“, na které nemusel vystavovat protokoly ani sám odpovídat, na ně reagovali návštěvníci jeho výstav. Jako po projížďce skluzavkou z prvního patra berlínských Kunst Werke, jejíž dráha byla roku 2007 prodloužena o více metrů v turbínové hale londýnské Tate modern, či při introspektivním pohledu do „Domu pro prasata a lidi“ na Documentě X. realizovanému společně s Rosemarie Trockel roku 1997 v Kasselu.
Jeho umělecký experiment v Hamburger Bahnhof sestává z následujícího receptu krmit zde vegetující soby s možná co nejvíce muchomůrkami, které jsou uloženy na kraji výběhu v ledových boxech. Zdá se, že to není pro zvířata neobvyklá strava, nejen jejich „evakuaci“ do muzea, avšak i jejich krmivo byly povoleny dokonce i od spolku na ochranu zvířat. Nalevo dostává zvířena krmivo, do kterého jsou přimíšeny muchomůrky, jejich moč potom jako psychoaktivní náboj sbírají hlídači a servírují jí myším, kanárkům a mouchám. Změny v jejich chování má zaregistrovat bedlivý pozorovatel. Což se mu hned tak nepodaří. Zde se však nabízí jiná vpravdě luxusní alternativa.
Freunde der Nationalgalerie, pod jejichž záštitou byl tento projekt realizován, nabízí po dobu výstavy přenocování v muzeu a to na nad celou instalací ve vznášejícím hotelovém pokoji, v podobě abstraktní houby, s minibar a útulnou postelí pro dva hosty, s prvotřídními hotelovými službami, jen na denní hygienu a toaletu je nutné proběhnout celou halou, vše za 1000 Euro. Tento projekt na deset nocí je již vyprodán a zbývá jen se těšit na zprávy hotelových hostů. \je možné očekávat zcela subjektivní polohy pozorovatelů, proč právě jedna z much padá na záda, či kanárci v pravé voliéře hlasitě švitoří, nebo se zvolený šéf sobů na levé straně chová agresivně. Museum zde funguje jako místo představ, projekcí, imaginací.
Experimenty se zoologickou matérií nejsou v tomto směru novinkou, již Joseph Beuys s ní experimentoval a jeho legendární performance s kojoty „I like Amerika, Amerika likes me, v galerii René Block v New Yorku připravila dráhu dalším umělcům, Wolf Vostell zavěsil roku 1982 při jednom ze svých Fluxus koncertů v berlínské galerii Wewerka kohouta na prádelní šňůru, což vyvolalo skandál a vzbouřilo ochránce zvířat. Zde se jednalo o precizní koncept art. U Höllera se však jedná o multiplikativní pozice, které nabízejí vícero interpretačních možností. Naše moderní kultura prošpikovaná technicismem a pragmatismem, naše aseptická výchova je zde konfrontována s animální recepcí, zde naráží jedno universum na druhé, aby se nakonec dostaly do žádané koexistence.
Tato ojedinělá výstava je současně misí pro muzeální činnost, možnost vytvořit z muzeí temporérní výzkumnou laboratoř, načerpat prožitky recipientů, kteří jsou bezprostředně integrováni do této „hry“. Pozice, kterou propagoval již před sto lety ředitel hamburské Kunsthalle Alfred Lichtwark, který nechtěl muzea zakonzervovat, nýbrž z nich vytvořit živé instituce.

Everyone talks about WM Octopus Paul :)

2010-07-12T03:39:00.000-07:00

...: All glory and honour to God, the creator of mankind and the universe. The Octopus story is just some fun. No doubt Spain worked very hard inspite of equally brilliant performance by the Dutch team. It is Spain's time to shine ....octopus or no octopus. Viva Espana!!!!!

I ask oktopus to solve our political crisis in Iraq.

Is there a law written where a bear and an octopus can get married?? i wonder if las vegas will marry a bear and an octopus... hmmm..

This is not right that we bilive this small animal(octopus).spain just win only for there hard wark and destiny.this octopus is just a animal and we want to remember that every time.we hav just only allah,who is only know about the future.but congratulatin for spain for there win.

the box with the spanish flag on was the closest to the octopus, with the food in he is an animal, he will obviously go for the first one with food in helloooo. what if that box had the dutch flag on... People trust in our CREATOR who created us and paul the octopus, GOD IS THE ONLY ONE WHO KNOWS THE REAL FUTURE, AND HE KNEW SPAIN WAS GOING TO WIN BEFORE Paul the Octopus......

God made Paul.

Adios, America

2010-05-22T08:57:00.000-07:00

by Jane Heil

One day we went to the beach
Forty minutes up the road from Vallarta.
It was a dry, dusty, rundown town—
Sullen, in a way, with scrubby front porches
Hard by fancy restaurants for visitors;
Well, anyway, something happened to us there,
Lying on beach chairs, the cooling breezes gentle on our skin,
The drinks and perfect tuna salad that we ate on the beach.
Drenched with sun and good feelings,
The Pacific turquoise and white, frothing joyfully,
We knew then—I think it was then—we knew we were
Leaving the States, leaving New York, leaving this
Brutal nation that has betrayed us so,
This broken, sorrowful city (well, it was the colors, too,
The colors of Mexico, the sound of mariachi, the way
The people looked). Suddenly, something changed. We knew
We’d be going soon. We knew we didn’t have to stay
In a death-loving, war-loving country. We knew
We could go, and we would go, and what we’d lose in terms of
Feeling central in the world, what we’d lose in terms of
Leaving the country we’d tried so hard to love, what we’d lose
We could really do without.

The United Nations Traveling Film Festival at the PARIS Arts Arena

2010-05-05T01:45:00.000-07:00

Garbage-dreams-poster-main Image: Garbage Dreams

The United Nations Association Film Festival and its Traveling Film Festival celebrate the power of films and videos dealing with human rights, the environment, globalization, war and peace. In the last 12 years, UNAFF-selected films have included 15 that received Oscar nominations and five that won the Academy Award for Best Documentary. The Arts Arena has chosen five UNAFF films to be screened and discussed by distinguished panelists around the topic of FACES: Who are we? Who’s in charge? What do you do when the war ends? What do we do when the movie’s over?
The festival will begin on Saturday May 8, at 5pm with a cycled called Urban Faces. It will open with screening of Megalopolis by Francesco Conversano, Nene Grignaffini, a stunningly filmed exploration of six of the worlds's largest cities that draws on the science fiction of the past. After an open panel discussion and drinks, a different image of the urban life will be presented with Garbage Dreams by Mai Iskander, a story of three boys born into the trash trade in the world's largest garbage village, a ghetto on the outskirts of Cairo and home to the Zaballeen, 'garbage people.'

On Sunday, May 9, at 2pm another two screenings are presented under the heading of Corporate Faces. The first one, Flow: For Love of Water by Irena Salina, is a documentary that highlights the local intimacies of an emerging global catastrophe, the precarious relationship between humanity and water, with an unflinching focus on politics corporate power and human rights. The second one, The Yes Men Fix the World by Andy Bichlbaum and Mike Bonanno, is a screwball true story that follows two political activists as they infiltrate the world of big business, posing as top executives of corporations whose practices they dislike and hilariously defeat the logic of greed.

Finally, the cycle Neighbor Faces will conclude the festival on Monday, May 10 at 7pm with a screening of My Neighbor, My Killer. This powerful documentary gives an insight to the functioning of the Gacaca tribunals in Rwanda, open-air hearings with citizen-judges meant to try their neighbors and rebuild the nation. As part of this experiment in reconciliation, confessed genocide killers are sent home from prison, while traumatized survivors are asked to forgive them and resume living side-by-side. Filming for close to a decade in a tiny hamlet, award-winning filmmaker Anne Aghion has charted the impact of Gacaca on survivors and perpetrators alike. Through their fear and anger, accusations and defenses, blurry truths, inconsolable sadness, and hope for life renewed, she captures the emotional journey to co-existence.
Source: VINGT Paris: http://www.ivyparisnews.com/2010/05/the-united-nations-traveling-film-festival-at-the-arts-arena-1.html

65. Gedenkfeier der Befreiung tschechischer Gefangener aus dem Zuchthaus St. Georgen in Bayreuth

2010-05-04T05:56:00.000-07:00

Leserbrief der 1. Vorsitzenden der Deutsch-Tschechischen Gesellschaft Bayreuth:

Dies ist ein Leserbrief, der keine Kritik oder Auseinandersetzung ist, sondern ein DANK.
Im Namen der DTG möchte ich mich bedanken bei allen Akteuren der Gedenkfeier
des 65. Jahrestages der Befreiung von Zuchthaus St.Georgen und damit der sehr zahlreichen Tschechischen Gefangenen im April 1945.
Unser Dank gilt an erster Stelle dem Direktor dieser Anstalt Herrn Dieter Waas, der es möglich machte, dass diese Veranstaltung in dem wunderschönen großen Saal des Schlosses gehalten werden konnte. Einem Raum, den die damaligen Gefangenen sicher nicht gekannt haben. Auch für den anschließenden Imbiss danken wir den Einrichtungen des Gefängnisses.
Mit Freude haben wir die Rede von Herrn Bürgermeister Thomas Ebersberger vernommen.
Seine Worte zeugten von hoher Sachkenntnis der damaligen Lage in einer sehr feinfühligen Darstellung.
Als nächster Redner ist mit Bewunderung der Generalkonsul der CR aus München,
Herr Josef Hlobil, gehört worden. Seine Fähigkeit die damaligen Verhältnisse im Ganzen
in das heutige Europäische Geschehen einzubinden, klangen sehr überzeugend und in die
Zukunft weisend.
Dr. Michal Šimunek von der Prager Akademie der Wissenschaften gab ein eindeutiges Zeugnis davon, dass sich die junge Generation nicht nur mit der Vergangenheit beschäftigt, sondern sie auch sehr komplex und informativ verarbeitet und darstellt.
Bei der anschließenden Totenehrung am St.Georgener Friedhof brillierte Msgr. Anton Otte aus Prag. Mit seiner zum Nachdenken führenden Rede in Deutsch und Tschechisch und den Fürbitten für Frieden und Versöhnung bewegte er die Zuhörer nachhaltig.
Pfarrer Herr Ralf Grigoleit beindruckte mit sehr gefühlvollen Fürbitten.
Herrn Dr. Norbert Aas nenne ich in diesem Dankbrief bewusst als letzten Redner.
Aus seiner Initiative entstand diese Veranstaltung, die Dank seiner Organisation
unvergessen bleiben wird. Vor allem Dank seinem historischen Interesse, unermüdlichen Nachforschungen und Können gab er viel Interessantes bekannt über Zeiten, von denen wir „Normalbürger“ wenig, oder keine Ahnung hatten. Der damaligen Gefangenen und Toten im Nationalsozialismus konnte nicht besser gedacht werden.
Obwohl nur noch einer, aus der CR kommender ehemaliger Gefangener Herr Jaroslav Šmitmajer dieser Würdigung beiwohnen konnte. Er selbst, 89- jährig, nahm die weite Reise auf sich und freute sich überrascht über die freundliche Aufnahme seiner Person und seiner Familienangehörigen. Über die Gastfreundschaft und Aufmerksamkeit, die ihn hier erwartet haben. Er war überwältigt durch die Erkenntnis, mit welchem Ernst der damaligen Gefangenen und damit seiner selbst gedacht wurde. Und hierfür gebührt wieder ein Dank unserem Dr. Aas.
Der Cellist Mathias Hartmann begleitete die Veranstaltung mit einem stimmungsvollen Spiel der wohl ausgewählten Stücke von J.S.Bach. Danke, es hat den Ohren, der Seele und der Atmosphäre gut getan.
Herr Jan Rokytensky moderierte neben Dr.Aas die Veranstaltung in Tschechisch – DANKE!
Wir danken auch allen Anwesenden für ihr Interesse an dieser sonst gerne vergessenen Zeit und hoffen, auch sie alle waren mit den vielen Informationen so zufrieden, wie wir selbst.
Zurückblickend gebührt unser Dank den damaligen Befreiern, Soldaten der Amerikanischen Armee, die durch ihr Eingreifen in die Europäischen Verhältnisse eine Diktatur beendeten, die sich nie mehr wiederholen darf. Dafür müssen sich unsere und die kommenden Generationen verbürgen. Auch dafür setzt sich neben Völkerverständigung und friedvoller Nachbarschaft die DTG Bayreuth ein.
Wir sagen nochmaligen DANK für diese würdevolle Gedenkfeier.

Kristina Jurosz
1.Vorsitzende DTG

Walter Ford's Bestiarium in Berlin

2010-04-12T13:02:00.000-07:00

Bestiarium, Berlin, Hamburger Bahnhof, 21. 1. – 1.6. 2010, Vídeň, Albertina, 18.6. – 10. 10. 2010
Olga Wewerka, Berlín

Berlínský Hamburger Bahnhof nese v přívlastku muzeum současného umění. Avšak pokud nyní navštívíme jeho pravé horní křídlo, máme spíše pocit, že se pohybujeme v dokumentačním oddělení přírodovědného muzea.
Americký umělec Walter Ford ( nar. roku 1960 v Larchmont, New York) zde rozprostřel své rozsáhlé akvarely o velikosti až 3 x 4 metry, se zoomorfními motivy z posledních deseti let.
Ford patří ke generaci newyorských hvězd jako Keith Harring či Jean Michel Basquiat, kteří se posthumě domohli slávy a prodávají se velmi dobře i na dnešním, finanční krizí postiženém, uměleckém trhu. Walton nepatří do této žádané kategorie. Jeho obrazy jsou opakem abstraktní, často arogantní reflexe, avšak i provokativních figurálních výstupů. Své motivy nenachází ve vizuálním chaosu nám vnucované multimediální kultury, nýbrž v poučných knihách. Jeho akvarely jsou na první pohled současnému publiku nesrozumitelným a zbytečným anachronismem, při bližším zkoumání však dílem plném maliciózní ironie a sarkasmu, vypovídající mnohé o našem společenství.
Teprve pár let se dostávají Fordovy intelektuální kresby do povědomí veřejnosti. K tomu přispěly především soukromé sbírky roztroušené po celých Spojených státech, které vlastní Waltona Forda. Výstava v Berlíně z nich čerpá.
Čím je tedy tento umělec zajímavý? Na první pohled se jedná o puntičkářsky dokonalou malbu a ztvárnění figur v tradiční manýře starých mistrů, a ve stylu přírodovědců 18. a 19. století, s detailním předvedením opeření, srsti avšak i rostlin a přírody okolo. To však dnešního návštěvníka muzea současného umění jistě neuspokojí. K tomu, abychom pochopili Fordův koncept, je nutné se přenést do jiné sféry. K tomu napomáhá přečíst si legendy vedle obrazů, krátké povídky z cest, citace jak z beletristiky tak z přírodovědných knih, či básnické projevy sureálného rázu. Teprve poté je možné postupně odhalit co se skrývá za jeho 25 gigantickými akvarely. „Lost Trophy“ z roku 2005 prezentuje na ploše tří metrů postřelenou antilopu, v „Madagascar“ z roku 2002 se obrovský pták pravěké provenience, jako živá kořist přikován za nohu a zobák, nemůže hýbat. V „Royal Managerie at the Tower Delirium“ z roku 2004 se odvolává ke tragické události v prosinci roku 1830, kdy pěstitelé v londýnské zoologické zahrady nevědomě otevřeli jednu z bran, která dovolila propustit do výběhu dva tygry, kteří se postavili „ v živém strachu a zlosti“, jak to vypovídá psaná legenda, oproti svému silnému protihráči, lvovi, pánu zvířat. Předimenzovaný los v „Bestie“ převzal jako beránek hříchů od „zbožné stařeny jablko prošpikované jehlami“, „ Chicando“ z roku 1998 představuje španělského býka, který znásilnil mexického jaguára, přičemž se mu jaguár zakousl do hrdla a roztrhl ho, lepší visuelní alegorické znázornění lidského vzteku a strachu si nedovedeme představit. Čím více se zabýváme těmito impulsivními, v sytých barvách líčenými scénami, a čteme částečně fiktivní částečně reálné komentáře k nim přiložené, tím více si uvědomujeme absurditu těchto scén. Texty mluví o „škůdcích“ , která je nutné „vymýtit“ . Násilí, sex a surreálný podtext jsou nosnými tématy Forda.
Znázorněná a popsaná zvířata jsou výplodem umělcovi představivosti, bestie s vlastnostmi, které z nich dělají nepřátelé naší domněle civilizované společnosti. Takovéto kreatury je jen nutné vymýtit. Ve skutečnosti však reflektuje Ford naše deformované vnímání fauny, potažmo i flóry a její historie, kterou kryptograficky přenáší do naše současnosti. Dramatičnost s jakou nám představuje své alegorie je ve skrze reálná.

El Gran Tiburón Blanco.

2010-02-25T07:03:00.000-08:00

de Gabriel Rojas Carillo, Mexico D.F.

De pronto, apareciò un DM: “¿De verdad sabes boxear, o solo eres uno de tantos habladores que hay en el Twitter?”. Su su nick era @nenamonstruo, su nombre, desde el principio aclarò que no importaba. “En ese caso, quisiera contratarte para que boxees con mi marido, pago bien ¿te interesa?” En su avatar, una artìstica fotografìa a contra luz, apenas se podìa distinguir el firme contorno de su rostro, su mirada opaca y su boca frondosa y llena de color. Poco importaba, se trataba de “hacer guantes” y, por primera vez: pagados. Era una casa muy vieja al sur de la ciudad, al llegar, dude en tocar la puerta y recordè las palabras de @Pekitabonita, en relaciòn a cuidarse de los desconocidos para conservar el riñon y luego el twitt de @A_Molho: “Soy grandote y sè defenderme”. Era una estancia amplia y polvosa, en las viejas paredes colgaban fotografìas de boxeadores, affiches de peleas famosas y muchas mujeres desnudas. Una pera loca fuertemente tensada parecìa gritar, un costal suspendido en el aire me retaba a darle un puñetazo para saber de què estaba hecho èl y de què estaba hecho yo. En el centro, un ring, y arriba de èl, un hombre en ropa deportiva, guantes, riñonera y careta que no permitìa ver claramente su rostro, que imaginè, era de pocos amigos. Hacia boxeo de sombra, con fuertes movimiento que màs que un calentamiento, parecìa una danza intimidatoria hacia el enemigo invasor para defender su territorio. “Veo que ambos son del mismo peso y tamaño … què mejor” Al voltear, mirè ese avatar vuelto a la vida, era exactamente igual que en la fotograrìa; su rostro, su piel, la melacolìa que reflejaba no era un cuestión de un proceso artìstico de contra luz. Era su expresión; pero, su cuerpo era una fiesta en una calida playa: un vestido completo dejaba escapar apenas rasgos de su wonderbra levemente azul, levemente cielo, que luchaba contra dos frutas frescas y apetitosas, que daban signos de vida y temperatura en sus puntas, la curvatura de su cintura era demasiado cerrada, y se abrìa para dar paso a dos caderas que estaban por encima de la finura que su cara podìa describìr, eran demasiado grandes para no darle a su caminar un aire de baile de barriada: sensual, cadencioso y satisfecho del banquete de ese festejo que deja atràs tantos y tantos dìas hambrientos. Estas se cerraban en portentosas columnas que daban de cuenta de si mismas bajo el vestido y se presentaban con descaro poco màs arriba de las rodillas explotando en dos pantorrillas por demàs ajenas a cualquier santidad. La seguì hasta el cuarto, se quedò parada en la puerta, me indicò que pasara “En cuanto estès listo, ya sabes el camino”. Cerrò y en seguida mi atención se centrò en lo que me rodeaba, Algunos muebles viejos, una cama muy alta, un cuarto cubierto de cortinas purpuras. Era por demàs extraño. Me recostè en el ring y rodee para pasar la primera cuerda, me levantè con la mayor agilidad que pude y quedè frente a èl, bailotee un poco, èl se acercò, chocamos guantes y fingiò la campana con su voz ronca: “Tin, tin”. El tiburón blanco, es un asesino que se maneja con sus finos y macro desarrollados sentidos. Puede detectar una gota de sangre dentro de 25 galones de agua. La mìnima señal es suficiente para que ataque, muerda sin piedad y devore. Aterrizò en la lona, Se levantò como impulsado por un resorte, como cuando te caès en pleno centro comercial y por màs que te duela, te paras sin hacer el menor aspaviento. Bajò del ring y se perdiò por un pasillo. “Es hora que te cambies de ropa, aquì, ya todo ha terminado” Abriò la puerta, pero esta vez no se quedò afuera, entrò y la cerrò cruzàndola con una llave. Se acercò a mi ofrecièndome sus carnosos labios, yo no perdì tiempo en secarme el sudor del rostro y mis manos comezaron a recorrer sus muslos ascendidendo lenta y melodiosamente, leventè el vestido vaporoso y al sentir la ùltima prenda, mis manos se conjugaron con su grito ahogado y caìmos a la cama sin màs tonada que nuestros suspiros. Me coloquè en el rumbo preciso y arremetì con fuerza. El gran pez es capaz de escuchar, sentir y sobre todo oler a niveles supremos, este cazador nace equipado de poderosas armas. Al compàs de su ùltimo grito, arañò mi espalda rodando su cuerpo para poder alejarse sin importarle nada que tuviera que ver conmigo. Sin darme cuenta de dònde, apareciò su marido, yo, muerto de miedo levantè la guardia y èl sonriò, con su mirada decretò lo inconveniente de la situación, yo desnudo y èl con una gran bata tambièn purpura. “Aquì està tu dinero” yo lo tomè y con sorpresa lo comencè a contar “Esto es el doble de lo que me ofreciò tu esposa” El me mirò con una sonrisa socarrona, como cobràndose con mi sorpresa su derrota en el ring (el que paga, manda): “Es que peleaste dos veces” se dio media vuelta, caminò hacia la puerta e insertò la llave. Sin levantar la mirada, me dijo muy quedo antes de cerrarla con una mano clavada en la entrepierna: “Bueno, para ser exacto. Peleaste tres, pero yo ganè dos.” La ballena orca puede constituir una amenaza para el tiburón blanco. En 1991, en las aguas que bañan las islas de Farellon, ocurriò un ataque de una orca hembra de 6’50 metros conocida por los cientìficos con ca2 contra un tiburón blanco, este, quedò completamente destrozado.

Dedicado a mi toda amiga: Mi “Shadow Boxing” @nenamounstro.

Drive in Berlín

2010-02-25T07:00:00.000-08:00

Temporäre Kunsthalle, 5.2. – 14.3. 2010
Olga Wewerka, Berlín

Berlinale, berlínský mezinárodní filmový festival slaví letos šedesáté jubileum, ohlíží se za svojí historií a směřuje do budoucnosti. Je až neuvěřitelné, jak se kinematografie v posledních desetiletích rozvinula. Odhlížíme-li od enormního technického pokroku za pomoci digitální technologie a diváky přitahující trojdimenzionální produkce, se kino, tedy jeho nekomerční produkce, stále více přibližuje výtvarnému umění, s ním koresponduje, snaží se ho vtáhnout pod svá křídla. A výtvarné umění se tomu nebrání, právě naopak, odpovídá mu po svém. Zde může sloužit za příklad nový příspěvek do berlínské temporérní Kunsthalle, která založena před rokem a půl (viz Ateliér 25 – 26), podle plánu zmizí za několik měsíců, aby na jejím místě byly budovány základy pověstného Humboldt Forum v podobě koncepčně levné rekonstrukce bývalého Stadtschloss, bývalého sídla Wilhelma II.
Umělec Phil Collins ( zde se jedná jen o shodu jmen s šéfem legendární skupiny Genesis), nar. roku 1970 v Glasgow, dnes žijící v Berlíně, představuje v rámci sekce Forum Expanded, založené před pěti lety s cílem zapojit příspěvky výtvarných umělců do filmové produkce, senzaci budící projekt. Jeho „Auto-kino“ nese prvky performance. Muzeum, do kterého se vjede autem? To by byla z důvodů odpadních plynů a eventuelně poškozených exponátů pro veškeré kurátory a restaurátory nemožná představa. Collinsovi se však podařilo uskutečnit svůj projekt. Ne, že bychom mohli vjet vlastním autem do výstavního prostoru, to ne, ovšem zde nás čekají další použité vozy značek Mercedes a Seat a Volkswagen, jak kombi, tak limuzína i dodávka, které nám nabízejí pohodlná místa k sezení a zvukově, jaký luxus, přes specielní frekvenci můžeme naladit autorádio na filmový tón, který je jinak v hale akusticky nerozeznatelný. Motory aut jsou po celou dobu vypnuty.
Collinsův projekt „Autokino“ je Hommage na divadla v plenéru, které byly oblíbeny hlavně ve Spojených Státech v padesátých letech minulého století. Dnes vymřelý model, který však socio-kulturně stále fascinuje , kde jsem já a kde je moje privátní sféra? Ta je v projektu „Autokino“ přísně rozdělena.
K vidění v klasickém auto-kinu, médiu, kterému hrozí ztráta identity, jsou v režii Collinse promítány na 9 x 6 m velkém plátně umělecké projekty, avšak i filmy klasické kinematografie. Jejich spektrum se rozprostírá na 110 děl počínaje hranými filmy z třicátých, čtyřicátých let k produkcím úspěšné Defa, melodramatům,, thriller, dokumentární prezentaci , a uměleckému videu. Zde celebrují snímky Christiana Jankowski, Haruna Farocki, Sharon Lockhart, Rosy von Praunheim, a Hito Steyerl v hodinovéhom rytmu. Do očí bije příspěvek americké umělkyně Kerry Tribe, která z perspektivy předního skla inscenuje smykovou jízdu. Hororové scenária zde nesmí chybět. Alfredu Hitchcockovi by však celá tato procedura připadala poněkud bezvýrazná, proto umělec Douglas Gordon protáhl jeho legendární Psycho do 24 hodinového oběhu. Nic nového pod sluncem, ale přesto stále svůdně působící Gordon.
V posledních letech byly organizátorům Berlinale všechny umělecké příspěvky buď moc dlouhé, či moc krátké, technicky těžko realizovatelné. Avšak vzdát se jich nechtěl nikdo, neboť i zde se dostavuje inspirace, obohacující vzájemně jak komerční tak uměleckou oblast.
Nyní si Berlinale v této koprodukci dovoluje malý experiment, který se za tuto jedinečnost vpravdě temporérního zážitku vyplatí. Jen je nutné předem si zamluvit místa v místní Kunsthalle, která jsou omezená na pouze patnáct vozidel.

2009-12-24T15:30:00.000-08:00

http://vimeo.com/moogaloop.swf?clip_id=2539741

Happy holidays,
Gabriela Jurosz-Landa

Berlin Neues Museum

2009-11-27T04:17:00.000-08:00

Klenot na ostrově muzeí
Olga Wewerka, Berlín

Berlínský ostrov muzeí, grandiózní historické seskupení uměleckých pokladů z tisíciletou tradicí, kterému v evropském kontextu může konkurovat snad jen pařížský Louvre, byl za poslední desetiletí znovu přestavěn a nově vybudován. Jeho poslední perlou je nyní Neues Museum. Tato za druhé světové války nejvíce poničená budova, ze které trčely prakticky jen pahýly, dnes zažívá své znovuzrození.
Za svojí neobyčejnou přitažlivost, vděčí Neues Museum již od svého vzniku roku 1843 architektovi Augustu Stülerovi, který ho za asistence skupiny sochařů a malířů navrhl a realizoval jako poučnou, smysly uchvacující procházku kulturními dějinami a to v trojdimenzionální podobě. Sugestivně a pestře jako kulisy na divadle se zde představily dějiny nejen stavebního umění od starověkého Egypta, přes dobu helénskou, dále římskou s přechodem do středověku za nímž následovala renesance až k neoantické současnosti.
Britský architekt David Chipperfield pověřený znovuvýstavbou a přestavbou tohoto kulturního stánku, se zmocnil svého úkolu s neobyčejnou senzibilitou ve vztahu ke kulturní historii, zcela ve stopách Stülera, obohacenou o nové kapitoly dějin, které na budově zanechaly nesmazatelné stopy jako válka, zničení, ruina a moderna. Chipperfield, který realizoval v Německu již několik projektů, se sám nepovažuje za historika, spíše za geologa, odkrývajícího vrstvu po vrstvě. Na rozdíl od plánované rekonstrukce Berliner Schloss hned před ostrovem muzeí, kde se mnozí právem obávají Disneylandu v barokním hávu, zde Chipperfield přistupoval velmi citlivě k dané substanci. Na místě rekonstrukce zde dochází k opravě a konzervaci, stopy rozpadu jsou zde zachovány, a bílá místa koncipována nově, v tradici moderny a jejích stavebních prvků.
Vše co zbylo z tohoto uměleckého chrámu, stropy, polorozpadlé zdi a fasády, sloupořadí, reliéfy a vlysy, barevná kachlová podlaha a fragmenty freskové malby, Chipperfield a jeho tým očistili a impregnovali tak, že jsou opět funkční a září zde vedle zdiva, které muselo být nahrazeno a pro které architekt zvolil jednoduchý bílý nátěr. Dialog mezi starým a novým však není leitmotivem muzea, které tehdy Stüler navrh pompézně s dvěma dvoranami, egyptskou a římskou, přepažené obrovským risalitem, jako korunou celé stavby. Spíše se jedná o stavební protiklad, ostrý estetický přelom, a konfrontaci muzea se svou historií. Při bližším pohledu je to vlastně dekonstrukce, v cela moderním slova smyslu, neboť tam, kde byla budova zničena, a to ze 70 procent, byla chybějící substance nahrazena na první pohled drastickým minimalismem. Strohost, věcnost a jednoduchost prostupují celým severním křídlem. Betonové sloupy, neomítnuté zdivo, bývalý egyptský a římský sál byl nahrazen moderním přednáškovým sálem a do pater se táhnoucí otevřenou betonovou galerií. Chipperfield se zmocnil podkladu, kterému se jen nerad přizpůsobuje. Tento postoj snad nejlépe zviditelňuje vstupní schodiště, kde se architekt radikálně rozchází s předaným dědictvím. Zde přeformoval vstupní, za druhé světové války vybombardovanou halu, a jí zapomenuté elementy do zcela nové podoby. Majestátně se zde vzpíná vstupní schodiště, z betonu, posetého mramorovým prachem v centrální hale, které uvádí do příslušných sálů. Tento vskutku odvážný krok, musí každý zvážit pro sebe sám. Chipperfield zde převzal plnou odpovědnost tento přímý střed civilizací, epoch, stavebních elementů. Jeho dílo je novým počinem ve vývoji současné muzeální architektury, která je ohleduplná k vystaveným 9000 exponátům, které střeží na ploše 8000 m2 rozprostírající se přes čtyři podlaží.
Zde se jedná o kompletní přesun berlínského Ägyptisches Museum, do prvních dvou pater severního křídla. Zde byla částečně zachována stropní malba v kobaltové modři a hieroglyfy upomínající na archeologické vášně 19. století. Zde se výstavní koncept orientoval spíše než podle chronologie, podle tematických bloků. Exponáty sbírek byly rozděleny podle kategorií jako vzpřímená pozice, pozice vsedě či obraná pozice, vše precizně vystaveno za orámovanými vitrínami. Snad jen v portrétní galerii prezentující nejvýznamnější hlavy doby sahající od 3000 let před Kristem až do 150 let po Kristovi, byl zachován chronologický postup. Neues Museum však odhaluje i doposud skryté poklady. K nim patří tři hrobky z období pyramid, jejichž strany byly odděleny, aby návštěvník mohl pozorovat jejich reliéfy. I tyto sarkofágy patřili tehdy Neues Museum, nyní se nacházejí v suterénu, který je možný v průhledech pozorovat z výšky jednotlivých podlaží. Dalším triumfálním návratem na svůj bývalý trůn je bysta královny Nofretete. Architetkt Chipperfield vybral pro její umístění tmavý severní sál s kupolí, jen její tvář je nasvícena z vrchu a ona sama koncentruje svůj pohled přes sál Niobidů s 4000 let starými písmy dokonale konzervovaných po vrstvách, v prosklených vitrínách, posouvající se po stisknutí senzoru podle přání návštěvníka, po přímé ose na skulpturu boha Slunce Helia zářícího v jižním sále s kupolí. Avšak Nofretete nevzhlížela k bohům sama, nýbrž se svou rodinou. Její manžel Echnaton zavedl tento kult. Skulpturální portréty rodiny na egyptském dvoře jsou prezentovány hned vedle, v poněkud příkře osvětleném dvoraně. Avšak i přes tyto minimální nedostatky, harmonizují prostory s exponáty egyptského muzea takřka ideálně. Každodenní život v Egyptě, polytheismus, kult smrti s excelentní prezentací sarkofágů v suterénu muzea jsou ve své minuciézní prezentaci skutečným klenotem muzea.
Avšak i předtaktí muzea stojí za prohlédnutí, vstupní sál dříve nazývaný „Väterländischer“ mapují fresky, které byly ušetřeny válečnému infernu, a které dokumentují intelektuelní klima období grundérství. Zde jsou na freskách k vidění pěvci s loutnami, hunové, nalezenci a figury z germánské mythologie. Typický pro pozdní romantiku okolo roku 1840 je centrální „Allvater“ germánských mýtů, stylizovaný jako kreativní duch formulující zákony pro lidstvo. Tento vysněný pohled na Germanii, je nyní kulisou pro mnoho pokladů. Mezi ně patří „stříbro z Tróji“, mimo jiné stříbrný pohár s dvěma uchy, z kterého vybral Heinrich Schliemann při své expedici do Tróji, diadémy a zbytky tzv. Priamova pokladu. Při jejich restauraci a expertíze je možné vyslovit hypotézu, že se jednalo o spony, náhrdelníky a koruny hlavních představitelů církve a státu.
Avšak ten největší, zlatý poklad Priamův, je shromážděn v trezoru v Puškinově Muzeu v Moskvě. Zde se jedná o uměleckou kořist, která byla mocně praktikována po druhé světové válce. Německo se cítí být oloupeno. Zda právem, je těžké morálně i právně specifikovat., neboť právě Německá říše přivezla z afrického kontinentu nevídané klenoty.
Toto neblahé politikum je však možné v prostorách muzea zcela zapomenout, sály ranné renesance s do jemné růži zbarvenými mramorovými sloupy s částečně odpadlými hlavicemi, jsou skvostem „karolínské renesance“, mimo jiné fragment ciboria pod kterým Karel Veliký absolvoval svoji korunovaci. V třetím podlaží je vedle prehistorických exponátů a nálezů z rané historie, v tzv. „ Sternensaal“ sálu hvězd, prezentován „ Berliner Goldhut“, roku 1996 muzei zakoupená pokrývka hlavy z doby bronzové, z provenience kněze jehož identifikace je neznámá. Tento klobouk se vyrovná všem magickým postavám v historii, snad právě proto je nutné studovat pohyblivý astronomický kalendář, obklopující tuto skulpturu.
Ve virtuelně manipulovaném světě, vzrůstá potřeba fyzického kontaktu s matérií, která nejen informuje, nýbrž i sděluje a bezprostředně komunikuje s recipientem. Neues Museum je zářným příkladem takovéhoto kreativního přístupu k historii a jejímu dědictví, instituce, která je sama schopná reflektovat svoji minulost a zpřístupnit ji všem.
Z Neues Museum bude vést v blízkém budoucnu podzemní pasáž, opět dílo Davida Chipperfielda, která propojí všechny budovy ostrova muzeí. Pak se otevře světu berlínský Louvre.

Surrealismus Paris – Prag

2009-11-17T08:42:00.000-08:00

Gegen jede Vernunft
Ein Ausstellungsprojekt der Stadt Ludwigshafen am Rhein

Mit dem Surrealismus steht eine der folgenreichsten künstlerischen Bewegungen des 20. Jahrhunderts im Fokus eines umfassenden Ausstellungsprojektes, das nicht nur die Bildende Kunst, sondern auch Fotografie und Film erfasst. Dem Terrain jenseits der Vernunft, inneren Zuständen, dem Unbewussten und Verborgenen galt das Interesse der surrealistischen Bewegung.

Neben Künstlern wie Salvador Dalí, Max Ernst, René Magritte, Giorgio de Chirico, Brassaϊ und Man Ray stehen erstmals auch tschechische Künstler wie Jindřich Štyrský, Karel Teige und Toyen im Mittelpunkt der Ausstellung.
Unter der Schirmherrschaft des Schriftstellers Pavel Kohout sind weit über 300 Werke aus aller Welt im Wilhelm-Hack-Museum und – mit Schwerpunkt Fotografie – im Kunstverein Ludwigshafen zu sehen. Die Sammlung Prinzhorn präsentiert zeitgleich die Ausstellung „Surrealismus und Wahnsinn“. Die von dem Arzt und Kunsthistoriker Hans Prinzhorn gesammelten Werke von Psychiatriepatienten waren wichtige Inspirationsquelle für die Surrealisten.

Ein umfassendes Begleitprogramm ergänzt die Ausstellungen. Lesungen, Filme, Konzerte, Vorträge und Workshops vermitteln ein lebendiges und vielschichtiges Bild des Surrealismus.

Das Ausstellungsprojekt ist nach den Werkschauen zu Marc Chagall (1990), Victor Vasarely (1997), Joan Miró (2000) und der Ausstellung „Der Blaue Reiter“ (2003) die fünfte Gemeinschaftsausstellung der Stadt Ludwigshafen mit der BASF SE.

(aus dem Ausstellungskatalog des Museums)

Max Blecher (1909-1938),

2009-11-12T01:59:00.000-08:00

A literary martyr.
A Centenary Remembrance

by Valery Oisteanu

8 September 2009 the calendar struck 100 years, since Max-Marcel Blecher was born in Botosani, Romania. His death at the age of 29, 31 May 1938 in Roman was un-important even for an obit or a short notice in a local paper.
Max Blecher was a Jewish Romanian writer and poet of unusual talent and vision, whose literary legacy remains invaluable. His life and creativity time was very short, less then a decade, but he experienced life and describe it as one that lived to be a hundred.
He was diagnosed with spinal tuberculosis at the age of nineteen and spent the remaining ten years of his life bedridden and practically immobile in a sanatorium, in a mummy like sarcophagus of plaster.
In spite of his illness, he continued to write, and during his
lifetime published a volume of poetry and two novels,
along with a number of short prose pieces, articles and translations.

During his short life-time he published three books:
“Transparent body”-poetry,1934
“Scarred Hearts”-fiction and
” Happenings from Immediate Unreality” novel
Another major work, “The Lighted Burrow: Sanatorium Journal” (Vizuina luminata: Jurnal de sanatoriu) was published posthumously.

His works received much critical acclaim when they were first published in Andre Breton’s literary review “Le Surréalisme au service de la revolution”
He was praised by Eugene Ionesco, Mihail Sebastian, Geo Bogza and Sasha Pana many of them comparing his prose to Franz Kafka or Thomas Mann, but fell into bleak obscurity during Romania's communist regime.
I am preparing an evening celebrating his centenary and his major works with a theatrical piece

Since the fall of the communism in 1989, Blecher's stature
and renown as an author have grown steadily with the publication of new editions and collections of his writings, and new critical studies mostly outside Romania, such as translations in German, English and Spanish. Here are some examples:

Eternity
by Max Blecher “Transparent Body”(1934)

Our steps know our abyss
Our body walks our sky
The storm looses chunks of meat
Increasingly vague and weak
There is a blue beginning
In this terrestrial landscape
And another one, vengeful
Like a severed finger
All you see is the woman rolling
Like a spindle
Imprinting a copy of her delta
Over waters’ delta

Menagerie “Transparent body”(1934) by Max Blecher
Translated from Romanian by Valery Oisteanu

Here I am, your dog with fringed fur
and sword-like teeth to bite you, to bark at you
Here I am, your serpent to tempt you
With the apple of the Sun to poison you
Here I am, your rhino in a clown’s frock
Juggling bowling pins to make you laugh
Here I am your giraffe. A capital letter
In the day’s copy, read me as an A
Here I am your eagle in the dusk,
My heart in my beak burning as a lampion.

Pastorala Max Blecher

An expansion of plants with water fingers
Drink this and look
The laced skirts of raw milk
The subterranean giants drowned in the azure
And lakes open mouths have remained frozen
Four oxen under a tree, defying reality
Kneel down and adorn their horns
With flowers of deadly nightshade
Through clouds passes the perfection of weeping
And young lambs suck teats of rain
The planet of sleep settles over fields
The spring's current carries last reflexes
Like the last words of a dying man
While you're witching around, I see
With the ornate and fatal little bones of
Our love.

Translation of "Pastoralã." Published 1934.
Translation copyright 2008 by Victor Pambuccian.

Thomas Demand - Berlin Nationalgalerie

2009-11-11T02:52:00.001-08:00

Ani ryba, ani rak.
Berlín, Neue Nationalgalerie, 18. 9. 2009 – 17.1. 2010
Olga Wewerka, Berlín

„Nationalgalerie“ , takto lapidárně se jmenuje první výstava retrospektivního charakteru na německé půdě konceptuálního umělce Thomase Demanda. Proč teprve nyní, vždyť Demand, nar. roku 1964 v Mnichově žije a pracuje již léta v Berlíně? Jistě se o něj zajímají tamější galerie, avšak oficielně, širší veřejnosti se jeho dílo představuje až nyní. To lze vysvětlit především ze dvou důvodů: Demandovo dílo nasazuje vysokou laťku, zde nejde o opulenci, nýbrž o intelektuální výzvu. S takovýmto přístupem vřele souhlasí nový ředitel této instituce Udo Kittelmann, za druhé jeho práce jednoznačně spadají pod tématiku vývoje Spolkové republiky a s přesahy do východní zóny, tedy - ideální konstelace, jak ji umělecky transferovat ve dvacátém výročí pádu berlínské zdi, zániku DDR, a sjednocení Německa.
Jen zřídka byla vstupní grandiózní prosklená hala Miese van der Rohe, problematická pro jakoukoli výstavu, tak geniálně pojata, jako v případě výstavy Demanda. Kurátoři výstavy v reálu uskutečnili Van der Rohe moderní ideu haly jako „fasády s oponou“ a namísto, aby Demandovy práce zavěsily na běžně používané, přistavěné stěny, umístily je na závěsy charakteru divadelní opony, jen v antracitové barvě, zavěšené od stropu. Hala se tak proměňuje v labyrint, což není ničím novým, avšak tentokrát se jedná o labyrint různých scénografických pojetí, které bezprostředně souvisí s dílem Demanda.
Thomas Demand se stal v umělecké scéně známým originálním principem rekonstrukce. Místa, situace, okolí, která ho zajímají a která se velmi často vztahují na nedávnou historii a současnost jeho vlasti, sestavuje jako set v kulisovém filmu, pedanticky vystřihává každou skleničku, tužku, židli, stůl, avšak i stavební elementy jako okna, dveře či římsy i trávu a květiny jednoduše z kartónu ve formátu 1: 1. Tyto scény pak s obscénní akribií fotografuje na C-printy ve velkém formátu a celou instalaci po tomto aktu zničí. Co zůstane je obraz, který ukazuje něco, co zmizelo, a vzniklo na základě obrazu, který též zmizel. Zde jde o transformaci informací cirkulujících, jak je na výstavě zjevné, hlavně v mediálních zdrojích.
Jedná se tedy o fotografa, nebo o konceptuálního sochaře? Současná výstava v Berlíně se přiklání k sochařině, byť v posunuté, netradiční verzi. Demand rozkládá obrazy, aby se dopracoval k původní formě, jejímu působení a v neposlední řadě i její ideologii. Proto nechává proběhlé děje probíhat pozpátku, jako ve filmu. Zde se koncentruje výlučně na detaily, plochy, které zviditelňuje do míry, která jinak běžnému oku uniká. Tak je tomu například v nekonečné řadě mosazných úchytů na řečnickém pultu v plenárním sále bývalé politické centrály v Bonnu, skrovná od dekorativního balastu oproštěná verze, pravý opak opulence předešlých let. Přesto nejsou Demandovy práce čistou historickou ikonografií. Jeho rekonstrukce působí jako scény bez aktérů, čekající, že do nich někdo vstoupí a vdechne jim život. Svůdné jsou v každém případě, dotýkají se totiž brizantních témat: rozházená akta po stolech a po zemi v tradiční kanceláři nejsou příliš zajímavá, proto musíme znát jejich kontext. Zde se jedná o bývalou Stasi centrálu v berlínské Normanenstrasse. Co z ní zbylo jsou rozlíceným lidem zplundrovaná akta, jejichž pisatelé již dávno zmizeli. Demand se ve své rekonstrukční práci pohybuje po časové ose dozadu i dopředu, proces jakým sestavuje vybraná místa činu, nejprve v kartónu a pak fotoaparátem nikdy nemohou být přímým odrazem reality, byť v ní pozorovatel pevně věří. Schodiště zabrané v cikcak formě s útlým zábradlím upomínajícím na střídmý styl padesátých let, pochází ze školy, do které chodil i Demand. V této budově, architektonicky inspirované hnutím Bauhaus, byly zakotveny první vzdělávací koncepty pro tehdejší SRN. Za na první pohled zcela banálním výsekem z koupelny s vanou, vodou a pěnou, závěsem a schoulenou předložkou se nejedná o rekvizity, nýbrž o rekonstrukci místa, kde byl nalezen mrtvý politik Uwe Barschel, skandál hýbající Německem v osmdesátých letech, a nebo skomírající rostlina ze série „ Tosa Klause“, která přežila útok na tuto hospůdku, ve které malý Pascal před osmi lety beze stopy zmizel. Zatím se nenašel viník, avšak ani oběť.
Demand poukazuje na manipulaci našich smyslů, k jeho fotografiím jsou v Neue Nationalgalerie kongeniálně připojeny ve vitrínách konzervované texty spisovatele Botho Strausse. V mnoha případech tyto texty již existovaly, nebo recipročně zhotovil Demand práci korespondující s textem. Asociace, a osobní vzpomínky se zde snoubí s fotografickým materiálem a jeho haptickou kvalitou.
Demand, kterého je jen těžké zařadit mezi sochaře nebo mezi fotografy, praktikuje ve svém konceptu katarzi kolektivního vědomí. Namísto, aby nás jeho scény ve své domnělé banalitě uklidnily, vychází z nich virulence, která přesahuje i jejich historický rámec.

Berlin - Fest der Freiheit

2009-11-09T01:24:00.000-08:00

Zu Feiern ist nicht nur der Zwanzigste Jahrestag des Berliner Mauerfalls und damit das "Ende des Kalten Krieges", die dem Aufgang eines neuen Zeitalters multipler Weltvernetzung von Politik, Kapital und Kulturen die Tore oeffnete; zu bemerken ist auch die Fragilitaet derselben Kategorien, wie sie sich uns in den politischen Hintergrundgeschehenissen, die zum Mauerfall fuehrten, vor Augen fuehren. Sie zeigen uns, dass Geschichte und Politik letztendlich nicht ausschliesslich von objektiven Werten rationeller Staatsfuehrung bewirkt werden, als oft durch menschliche Fehltritte, wie es hier eine Reihe von "Zufaellen" rund um Schabowskis verzettelung war. Wie tiefgruendig Politik durch emotionales Verstaendnis einzelner Staatsoberhaeupter gepraegt ist, zeigt am heutigen Tag nicht zuletzt die staerkere Deutschlandannaeherung Frankreichs in den letzten Jahren und eine Wiedervereinigung mit den USA, dank Obama.

Man feiert also und die Welt feiert mit.

Kuenstlerisch werden die Feierlichkeiten akzentuiert durch den event "1000 Dominosteine fallen", bei welchem die - typisch berlinisch - eher experimentell von Kindern aus vielen Teilen der Welt bemalten Mauerattrappen symbolisch durch die Hand Lech Walesas zu Fall kommen sollen. Ein schoener symbolischer Akt mit kindlich inoffensiv wirkenden Nachbaumaterialien. Mit Daniel Barenboims Auffuehrung des 3. Teiles der Overtuere von Richard Wagners Lohengrin, als Hitlers Liebelingsstueck verschrien, beginnt die abendlichen Feierlichkeiten ein umstrittenener kuenstlerischer Akt an diesem 9. November, der schliesslich auch, und das soll an diesem Tage nicht vergessen werden, Jahrestag der Reichspogromnacht ist. Nach anderen prominenten und global-politischen Einlagen schliesst der offizielle Teil mit der Weltauffuehrung von Paul van Dyks Hymne "We Are One" Durch die Feierlichkeiten fuehren ein Oesterreicher, Karl-Maria von Brandauer, und der ulkige Globalfranke Thomas Gottschalk. So teilen sich Politik, Kunst und Entertainment einmal mehr die Buehne der Weltgeschichte. Ein erneuter Trennungsstrich nach zwanzig Jahren wird gleichzeitig zur Auffrechnung der historischen Entwicklung und Ausblick auf ihre mit hoffentlich einheitlichen Interessen kutschierbare Zukunft.

Gabriela Jurosz-Landa, FWC

Claude Levy-Strauss - 2009

2009-11-04T07:30:00.000-08:00

Science is art and art is science - especially in Claude Levy-Strauss' case. The present is starting to and the future will show a coming together of imagination in science even more though - with and after V. Crapanzano. I believe, not only S. Freud, but also many anthropologists and even, or especially C.L-S already were on their way to the "beyond".

http://www.facebook.com/group.php?gid=19214073912&ref=nf&v=wall

New thoughts on old subjects

2009-11-04T07:21:00.001-08:00

www.semiotexte.com

Poem on photograhpy

2009-11-04T07:04:00.000-08:00

PHOTOGRAPHY
by Phil Marcus, Los Angeles

Revolving crystals refract
Bend separate the sun's
Rays and the colors come
Out of the white like
Honey bees out of a hive
Swarming revolving.

Revelation through
A prism:
Split into red, blue, and green.
The colorful world is brightest
And happiest but the hues fight to
Overtake form.

Black and white worlds
Are mysterious
But don[t have the bite
of rainbow worlds.
I want cherries red, limes green,
Berries blue. I don't eat black
And white things.
I don't dream in black and white.

But when the world of form becomes
Eerie and moody, and when
Shadows are as urgent as
Objects, when life is abstracted
Out of context, when there is doubt,
Wonder awe incomprehensible,
When the ghosts of ancestors
Invite us in--then only black and
White will open the door
Into the real mystery behind things.

Philmarcus8@aol.com

"Klausur"

2009-10-27T02:30:00.000-07:00

von Peter Manteuffel

Die Psychologen unterscheiden an die 20 Abarten verletzter Eitelkeit beim Mann.

Nach dem EU-Referendum in Irland veranstalteten an die 200 Gegner des Lissabon-Vertrags am 3. Oktober einen Protestumzug hinauf zum Hradschin, während dessen sie seltsam humoristisch anmutende Parolen wie „Vasallenjoch ist keine Freiheit“, „Glühbirnen - und was kommt als nächstes?“, „Lissabon ist schleichendes Münchner Diktat“, „EU ist Viertes Reich“ skandierten. Auf dem Hradschin-Platz vor der Burg trat dann spontan der Präsident selbst als Gastredner auf, insinuierte Zweifel am ordnungsgemäßen Ablauf der irischen Auszählung, da diese im Vergleich mit den tschechischen Wahlen unverhältnismäßig lange in Anspruch genommen hätte, betonte jedoch, daß er das Ergebnis respektiere; ohnehin würden die Iren das Referendum drei-, vier-, fünf-, neunundfünfzigmal wiederholen, bis ein JA herauskäme. Zu manchem ansonsten mochte er sich nicht äußern, da man ihm den Mund verbieten würde.

Václav Klaus, der seine Unterschrift unter die vom tschechischen Parlament beschlossene Ratifizierung verweigert, ist dabei, sich das Image eines Narren und Märtyrers auf dem Thron zu erarbeiten. Er dürfte sich dieser Tage im Gefühlstaumel eigener Wichtigkeit befinden. Bereits das Patt der letzten Parlamentswahlen mit der anschließenden fast einjährigen Abwesenheit einer kompetenten Regierung spielte seiner Rolle zu, wo doch ansonsten seine verfassungsmäßigen Kompetenzen mehr denen des deutschen als des französischen Präsidenten vergleichbar sind. Bemerkenswert mutet dabei an, daß die Popularitäts- bzw. Zustimmungswerte in den Umfragen für Klaus höher ausfallen als für seinen Vorgänger Václav Havel zumindest in dessen späteren Amtsjahren. Bemerkenswert auch sein Auftritt beim Klima-Gipfel, wo er eine Meinung konträr gegenüber der des Repräsentanten der tschechischen Regierung vortrug. Es wäre auch dort einer Umfrage wert gewesen, was für Eindruck eigentlich die Vertreter afrikanischer und lateinamerikanischer Staaten dabei empfangen mochten, die bis dahin wohl nicht allzuviel Notiz von der Existenz Tschechiens genommen hatten.

Klaus hat Dezember 2008 seinen Ehrevorsitz der vor ihm 1991 mitgegründeten bürgerlichen Partei ODS niedergelegt. Nicht lange danach überstand die ODS-Regierung ein von den Sozialdemokraten betriebenes Mißtrauensvotum nicht, ausgerechnet mitten im tschechischen Vorsitz der EU. Ministerpräsident Mirek Topolánek äußerte die Vermutung, Václav Klaus habe dabei die Finger im Spiel gehabt. Wenn westliche Politiker bis unlängst noch im Grunde von der Berechenbarkeit des tschechischen Präsidenten ausgegangen sind, worunter sie eine Handlungsweise in ihrem Sinne verstehen, und nun aus allen Wolken fallen, so offenbaren sie wieder einmal eine Mischung aus mangelnder Phantasie und Zweckdenken, die den Vertretern westeuropäischer Demokratien seit jeher eignet angesichts von Spielern egal welcher Couleur. Klaus seinerseits zeigt sich nur konsistent. Was aber, wenn er mit etlichen seiner Einwände gegen den Lissabon-Vertrag recht hat? Was aber, wenn die Mehrzahl beteiligter Regierungsoberhäupter mehr aus prozeduralen denn aus inhaltlichen Gründen die Ausbildung einer Eurokratie vorantreibt? Die Vermutung ist nicht von der Hand zu weisen. Selbst dann würden jedoch die Staaten des ehemaligen Ostblocks angesichts deren struktureller Probleme - genannt sei allein die ausgeprägte Korruption - von der Angleichung an die EU profitieren.

Mit der juristisch vermutlich irrelevanten Klausel des Schutzes tschechischen Eigentums vor Begehrlichkeiten sudetendeutscher Verbände schlägt Klaus nochmal eine Volte in Richtung des Populistischen und präsentiert sich als treusorgendes Väterchen der Tschechen. Daß er die Ratifizierung früher oder später unterschreiben wird, ist so gut wie sicher, die Märtyrerpose ist damit durchaus kompatibel. Sosehr er und seine Umgebung sich dann auf die Schulter klopfen mögen, wird dem Taumel europaweiter Bedeutung mehr oder weniger verdeckt die Depression folgen. Die französische und deutsche Seite enthalten sich harscher Reaktionen auf sein Verhalten, hoffentlich ist es nicht Ratlosigkeit, sondern Methode. Letztere würde sich dann in der Sprache der Erziehungspsychologie fördernde Nichtbeachtung nennen.

Während einer kulturhistorischen Tagung meinen die tschechischen Teilnehmer, wegen der gegenwärtigen Peripetien unter einer Art Entschuldigungszwang gegenüber den Deutschen zu stehen. Am Abend, bei einem Glas Wein, spinnen sich die Tschechen die weiteren Aussichten zusammen: Böhmen als Freilichtmuseum, worin sich Touristen und Schulklassen aus aller Welt anschauen können, wohin es führt, sich mitten in Europa aus der EU herauszuhalten. Schnell werden ein Erziehungsminister (für lebenslängliche Erziehung) und eine Propagandaministerin designiert. Das dortige Bier wird die Marke Bierklause tragen. Für das Museum haben wir flugs auch den rechten Namen zur Hand: Klausur.

"Worte" von Maria Djukic

2009-10-26T03:27:00.000-07:00

Worte sind zart wie Blumen
Worte sind schoen wie die Jugend
Worte sind wie klare Wasser
In einem kleinen Bach.

Worte sind wie ein Windhauch
In einer heissen Sommernacht.
Worte sind volle Bienenstoecke
Worte sind Felder voller Korn
Worte sind Feuer in einem Dom.

Worte sind Silber, manchmal Gold
Worte sind Ueberfluss in Not.
Worte sind Schlangen, Skorpione
Und worte saehen manchmal Hass –
Dann pass gut auf, was Du sagst

Preis der Neuen Nationalgalerie für junge Kunst Berlin

2009-10-17T03:31:00.000-07:00

Krev v čaji, Berlín, Hamburger Bahnhof, 10.9. 2009 – 13.1. 2001
Olga Wewerka, Berlín

„Preis der Neuen Nationalgalerie für junge Kunst“ , cena předávaná v dvouročním turnusu letos již po páté, spolkem Freunde der Nationalgalerie , podporuje a současně produkuje budoucí hvězdy na uměleckém nebi. Nominovaní v posledních letech jako Olafur Eliasson, Daniel Richter, duo Elmgreen und Dragset vykazují vzestupnou tendenci a slibnou kariéru. Cena doprovázená sumou 50 000 Euro je podporovaná dodnes mocným koncernem BMW, s tím, že vítězná práce přejde do jeho umělecké sbírky.
Tento rok se volby na krátký seznam zúčastnili pouze experti, ředitelé muzeí a Kunsthallen, kteří se striktně zdrželi konfrontace se situací na uměleckém trhu. Čtyři vybraní kandidáti téměř protiřečí současným, pokud je možné je nazvat, lukrativním prognózám na tomto poli. Přes zjevný příklon k filmové adaptaci a videu, je však tato volba oživující a osvěžující.
Společným jmenovatelem všech čtyřech kandidátů, rozdílného původu, je jejich současný pobyt v Berlíně. Instalace Danh Vo, narozeného roku 1975 ve Vietnamu, je autobiografickým biotopem. Jím implantovaný střešní porost sestávající z keřů rhododendrónu, kteří přivezli misionáři z jeho rodné země do Evropy, se rozprostírá venku, po celé délce muzea, uvnitř prezentuje umělec v tradici konceptuálních umělců „object trouvée“, nalezené objekty, které v tomto případě nacházejí své opodstatnění. Zde se jedná o lustr z legendární konference v pařížském hotelu „Majestic“ z roku 1973, která rozhodla o ukončení války ve Vietnamu, zde rozložený do filigránní podoby. Další komponenty doprovázejí tuto instalaci, pušky, koberec přehozený přes poschodí a publikace o Vietnamu, s jeho historií a současností.
Omer Fast narozen ve státě Izrael roku 1972, představuje ve své trilogii „Nostalgia“ sestávající z Interview napětí mezi Evropou a jejími bývalými koloniemi. Třikrát se pokouší ve svém filmu zpracovat rozhovor s jedním z uprchlíků z Afriky, který se pokouší částečně rekonstruovat past na zvířata, která mu kuriózně zabezpečila životní existenci. Tato epizoda je pak v díle Omera dovedena do polohy scifi. Nyní se jedná Angličana, kterému se podařilo uniknout do Afriky, a který zde žádá o azyl.
Keren Cytter, také narozena v Israeli roku 1977, pracuje s filmovým médiem. Reálná psychodramata, nalezená na internetu, zpracovala do horor scenárií. Manžel zastřelí svou ženu a pak sebe, ona přežije a vyšetřující komisi nabídne bezprostředně po tomto deliktu šálek čaje, který se plní krví z její rány v hlavě. V další projekci se pokouší muž několikrát spáchat sebevraždu skokem z okna, pokaždé však přežije. Tyto příběhy se prolínají a jejich aktéři přecházejí z projekce do projekce, částečně trpce, přes skelné střepiny.
Annette Kelm narozená roku 1975 se prezentuje svou konceptuální fotografickou sérií. Pro rychlý pohled jsou její minimalistické tahy téměř nerozeznatelné, až na druhý pohled jsou pozorovateli zřejmé posuny, anomálie: pole slunečnic se otáčí z části napravo i nalevo, modelky na dalších snímcích mají podezřele velké ruce, nebe v následující projekci je až příliš moc modré a vyfotografovaná asambláž na stole s miskou třešní působí jako dokonalá koláž.
Matení smyslů nebo umění. Porota rozhodla takto:
Vítězem ceny národní galerie pro moderní umění dotované 50 000 Euro, se stal Omer Fast. Fikce, projekce a reflexivní pojetí jako nová výzva pro umění? Proč ne, dnešní publikum má kondici.

Vaclav Klaus und die EU

2009-10-13T06:08:00.000-07:00

MIT DEM KOPF DURCH DIE WAND.
Kristina Jurosz, 1. Vorsitzende der Deutsch-Tschechischen Gesellschaft Bayreuth

Der eiserne Vorhang, jahrelang eine trennende Wand in Europa, ist seit 20 Jahren beseitigt.
Mit und durch den starken Willen der hinter ihm lebenden Völker. Und jetzt, nur 20 Jahre danach, baut ihn bewusst ein Mann, der an der Spitze der CR steht, wieder auf.
Er tut es mit an Sicherheit grenzender Vermutung – gegen den Willen des Volkes, das er in Europa und der Welt repräsentieren soll.
Auch er ist nur ein Mensch. Aber was für einer? Ein Demokrat ? – kaum. Ein kluger Kopf?
Oder ein Zerstörer dessen, wofür sein Volk jahrelang arbeitet um sich in der EU einen akzeptablen Platz zu schaffen.
Man kann nur den Kopf schütteln über so viel Eigensinn, der nirgends wo hinführt als ins Verderben. Verderben eines Volkes, eines selbständigen Staates. Denn in der heutigen Zeit ist nur eine Existenz als Teil der EU möglich – vor allem dann, wenn man im Herzen dieses Kontinentes sein Land eigen nennt.

Die DTG – Deutsch-Tschechische Gesellschaft in Bayreuth - distanziert sich ganz entschieden von der Stellung des Tschechischen Präsidenten, vor allem aber von seinem vorgeschobenen Argument der angeblich möglichen Ansprüche der Sudetendeutschen, mit dem er die Unterschrift der EU Verfassung ablehnt. Mit seiner Stellung ist er schon ganz einsam. Anscheinend will er seine Ansichten nicht einmal für die Europäische Demokratie aufgeben. Seine Ziele darf man nicht ergründen wollen. Vielleicht wäre es eine interessante Aufgabe für einen fundierten Psychologen.

Unsere Bemühungen um die vorurteilslose Verständigung zwischen Tschechen und allen Deutschen werden wir weiter betreiben mit der Hoffnung, dass die Vernunft und guter Wille
zum friedlichen Zusammenleben in Europa siegen werden.
Wir vermitteln Kultur des Landes Tschechien nach Deutschland, damit die z.T. noch bestehenden Vorurteile abgebaut werden können, damit die Menschen zueinander finden und friedlich nebeneinander zu leben lernen. Es gibt nichts Schöneres als eine beidseitig freundliche Nachbarschaft, die jeden befruchtet, der an ihr aktiv beteiligt ist. Die europäischen Nationen leben miteinander als gute Nachbarn und es soll keiner versuchen straffrei einen Keil dazwischen zu treiben.
Europa wartet auf Tschechien, nicht auf ihren Präsidenten!

Vorsicht, Herr Klaus, Europa ist schon sehr stark, fest und bewehrt – Betonköpfe zerbersten an ihrem demokratischen Wall sehr leicht!

Let’s hear it for the Nobel women!

2009-10-13T03:13:00.001-07:00

Let’s hear it for the Nobel women!
By Valery Oisteanu

Herta Mueller (born 1953,in Nitzkydorf, Romania), a German/Romanian writer/dissident is only the 12th woman in the world to win a Nobel prize for Literature; others include Tony Morrison, Doris Lessing, and Nelly Sachs. Congratulations Herta Muller!
As a member of an older generation of writers in Romania who fought against the totalitarian regimes from Eastern Europe in writings, I only knew of her, but I considered her a strong personality for resisting the “communist brainwash and intimidation” in her social activities and in her literary works. The “Action group Banat” from Timisoara was the organization she was associated with, the group that later ignited the anti-Communist uprising in Romania. They were also responsible for publishing “Neuer Weg”, (a magazine for the German speaking minorities in Romania) a magazine often critical by using absurd metaphors a la Kafka to avoid censorship.
After 1985 many of the German minorities left Romania or were forced into leaving, by the secret deals of Ceausescu and Kohl exchanging currency for immigration visas to the West Germany.
The Passport (1986) a novel about the bleak reality of communist Romania, was Herta Muller’s last book published in Romania before being forced into immigration in 1987.
”Atemschaukel” (Respiratory swing) is her last book in German in which she speaks against oppression and collaboration with the Stasis (State Security of East Germany ) of those writers ,who worked with the secret police during the communist dictatorship.
The Nobel-literary prize was always unpredictable, but she has received over 20 different literary prizes in Europe and her books have been translated in 20 languages, and her achievements are quiet substantial. For the readers of fiction in the US, Northwest University Press is reissuing soon “The Land of Green Plums”(1993).
In this autobiographical novel a recurrent song lingers on:
Everyone had a friend in every wisp of cloud
that's how it is with friends when the world is full of fear
even my mother said, that's how it is
friends are out of the question
think of more serious things.

Mexico: Carta abierta a mis queridos lectores

2009-10-05T13:39:00.000-07:00

Carta abierta a mis queridos lectores, porque juntos alcanzamos 9000.

Soy un escritor desconocido, porque nunca me ha gustado la gente. No me gusta la gente que comenta mis letras, no me gusta la gente que podrìa publicar mis letras, no me gusta la gente que podrìa editar mis letras, no me gusta la gente que cree que sabe de letras. Me gustan los còmplices, que son incapaces de delatarte porque se delatan a si mismos. Me gustan los mercenarios, porque son fieles a sus propias conveniencias: Asì los siento a todos ustedes, queridos lectores, como mis còmplices, ya que tanto ustedes como yo, zarpamos en el mismo barco, sin que nadie nos obligara, ustedes pueden leer y dejar de leer en cuanto se les dè su gana. Como mis mercenarios, porque son fieles a su conveniencia y si, esta, favorece estas letras ocultas, serà simplemente porque algo de aquì brilla en su bolsillo, no hay favores ni complacencias (como dijo Sabina: A mi, las moralinas me hacen vomitar).

Asì que, queridos còmplices y mercenarios, les pago con la mejor moneda que tengo: Mis letras. Hace tiempo, una mujer me decìa tratando de herirme que no me parecìa nada a lo que escribìa, a lo que contestè. Cierto, parece que ellas (las letras) y yo, somos dos entes diferentes. Con este blog, se han probado estas palabras, seguro estoy, que si me conocieran la mayoria de ustedes, jamàs me hubiera vuelto a leer, gracias a que no tenemos el gusto de conocernos, ustedes, vuelven, una y otra vez.

Las letras siempre estaràn aquì para ustedes.

Mil gracias.
Gabriel.

SALUDOS.
http://alturaenliteratura.blogspot.com/

Barock church opening Neudrossenfeld Germany

2009-09-27T13:26:00.000-07:00

Everyone who knows, Germany is not only Berlin and the Octoberfest will appreciate one of the country's loveliest area,Bayreuth and its surroundings. Not part of the "Bayreuther Barock" festival, but even more remarkable, one of the extraordinary churches, built for Markgraf Friedrich in 1757, has been reopened after its renovation - the place has been turned into a dream.
A benefit concert was suggested and played by four grand violonists coming from four different places and directions. They usually come to Bayreuth to play at the Richard-Wagner-Festival and today gave a marvellous gift by their extraorinary concert at this intimate lovely church in Neudrossenfeld. No big audience, no prominency, and no press appeared - this is Bayreuth - and 10 km furher Neudrossenfeld - where Markgraefin Wilhelmine seems to have thrown a veil over her land to protect it from fame, and where marvels still seem to happen...

Guatemala Independence Day

2009-09-27T13:18:00.000-07:00

September 2009 in Revue Magazine

Groups of school-aged drummers practicing daily in the streets alert us that Independence Day is soon upon us and a celebration is in order. Although September 15 is the specific holiday, throughout the month there will be parades, concerts, fireworks, torch-wielding marathon runners and general flag-waving fun.

September also brings the month-long FOTO▶30 Festival. This series of over 30 exhibitions and workshops spotlights photography with events country-wide.

FAMOUS EUROPEAN VIOLINS – PRAGUE 2009

2009-09-24T02:59:00.000-07:00

Jaroslav Svěcený, a prominent Czech violinist and reputable expert on violin construction and history of violin making presents a unique exhibition of violins of four centuries in Prague.

FAMOUS EUROPEAN VIOLINS – PRAGUE 2009,
Sep. 30 to Nov. 29, 2009, Prague Municipal House
From September 30, the Art Nouveau Municipal House in Prague will stage a unique violin exhibition under the title of “FAMOUS EUROPEAN VIOLINS – PRAGUE 2009”. Jaroslav Svěcený (www.sveceny.cz) – Czech violinist and expert on the history of violin making, has prepared an exhibition of master instruments of four centuries, which since the early 18th century has linked the Capital City of the Czech Republic with other European violin making localities. The exhibition, which will run until November 29, 2009, is even more unique because all the displayed exhibits come from private collections and therefore could not been seen anywhere else. The whole exhibition is accompanied with concerts, where the individual violins will be presented with a demonstration of their sound. The opening concert in the Smetana Hall of the Municipal House (Sep. 30, at 7.30 p.m.) will introduce six of these instruments.
The project is held under the auspices of the Prague Mayor, Pavel Bém.

Jaroslav Svěcený
Jaroslav Svěcený (*1960) is one of the most significant and creative Czech violinists. His concert career started as early as during his study at the Prague conservatory and Academy of Music Art, where his teachers were Professors František Pospíšil and Václav Snítil. He completed his studies in Nathan Milstein’s master courses. Numerous concert tours took Jaroslav Svěcený to nearly all European countries, Algeria, Brazil, Canada, Egypt, India, Indonesia, Israel, Jordan, Libya, Morocco, Mexico, Philippines, Russia, SAE, Thailand, USA etc.

Jaroslav Svěcený is famous for popularising violin playing. His TV, radio and concert projects attract audiences from all age groups. He has recorded over forty CDs and DVDs so far, including pieces by significant Czech and international composers and prestigious performers of various genres for which he has been rewarded with many gold and platinum discs along with other awards. He became the first Czech violinist to record sound media for the Sony Classical World Series. Being an expert on violin making and its history Jaroslav Svěcený has so far made 5 CDs and one DVD introducing unique master violin collections from four centuries. He wishes, through the exhibition “Famous European Violins – Prague 2009”, to address the general public and awaken the interest of every generation in the as yet little known history of a musical instrument, whose quality, value and beautiful sound connect people all over the world.

Exhibition
In the exposition of the exhibition, consisting of a total of forty violins, several bows and other violin accessories, visitors may admire beautifully preserved violins by
Johann Ulrich Eberle (1699 – 1768) and Johann Michael Willer (1753-1826), who came to Prague from their place of birth – Vils near Füssen.

Vienna is associated here with Prague via the luthiers Johann Carel Krichbaum (1738 – after 1787) and Michael Weber (1787 – 1844), a pupil of the “Czech Stradivari'' Kašpar Strnad (1752 – 1823), whose magnificent violins are obviously also displayed in the exhibition.

Vaal and Pest (Hungary) are linked with Prague also thanks to the outstanding master Anton Sitt (1819 – 1878), who ranked among the best Central European violin makers of the 19th century. He is said to have been the illegitimate son of a Hungarian nobleman, nonetheless he is definitely known to have been not only making his own splendid instruments but also skilfully repairing works of renowned Italian masters, such as Pietrus Guarneri. His daughter Marie was an opera singer – a soloist of the Provisional Theatre and National Theatre in Prague and also the first leading lady in Prodaná nevěsta (The Bartered Bride), an opera by Bedřich Smetana. Sitt’s wife, who he married in Prague in 1848, was the daughter of another significant luthier – Jan Kulík (1800 – 1872), who excelled in the perfect craftsmanship of all of his instruments.

The connection with Paris is represented by the fate of Prague violin maker Karel Boromejský Dvořák (1856 – 1909), who worked in the French metropolis for Hippolyte Chrétien Silvestre and the Gand et Bernardel company until 1885. At this exhibition you can see two of his instruments, one following the design of Antonio Stradivari and the second based on the violin model of Giuseppe Guarneri del Gesú.

Works of excellent quality were also produced by the violin maker Ferdinand August Homolka (1828 – 1890), who was referred to by Willibald von Lütgendorff as the “Prague Stradivari'', and by his father Emanuel Adam Homolka (1796 – 1849), who is the founder of the largest Czech family of luthiers within the entire history of violin making.
The outstanding instruments of the first third of the 20th century displayed at the exhibition include violins made by German luthier Mathias Heinicke (1873 – 1954), who learnt his trade in Berlin, Budapest and also Venice from Eugenio Degani (1840 – 1901), and then returned to Wildstein bei Eger, today’s Skalna u Chebu, furthermore by Prague violin maker Julius Alois Hubička (1886 – 1955), and the last member of the Dvořák family – Karel Josef (1887 – 1947). Some of the most beautiful Central European instruments of the 20th century are undoubtedly the violins crafted by Přemysl Otakar Špidlen (1920) in 1954, Vladimír Pilař (1926 – 2008) in 1963 and Karel Vávra (1903 – 1973) in 1942.

The crowning glory of the exhibition will undoubtedly be the magnificent violin made by Giuseppe Fiorini (1861 – 1934), who owned the Stradivari collection and later at the end of his life donated it to the Cremona Museum, along with first-class French bows by Eugène Sartory (1871 – 1946).

However, the exhibition offers much more. Its creator says it is aimed not only at experts but also the general public, revealing to them the various secrets of the rich cultural history of Europe.

Source: Munipipal House, Prague

Jean Paul: Weissheiten

2009-09-18T13:40:00.000-07:00

Emanuel schreibt Klotilde ins Stammbuch: Der Mensch hat hier dritthalb Minuten, eine zu lächeln - eine zu seufzen - und eine halbe zu lieben; denn mitten in dieser Minute stirbt er.

Wir achten eine Geschichte, die einmal die unsrige war, viel zu wenig, und doch werden die Zeittropfen, durch die wir schwimmen, erst in der Ferne der Erinnerung zum Regenbogen des Genusses.

Jeder große Kopf geht mit einer ganzen Bibliothek ungedruckter Gedanken in die Erde.

Model Bauhaus, Berlín

2009-09-05T11:11:00.000-07:00

Model Bauhaus, Berlín
Gropius-Bau,22.7.-4.10.2009, and New York, Museum of Modern Art 8.11.2009-18.1.2010
by art-critic Olga Wewerka

Pojem Bauhaus platil doposud za synonym pokroků striktní funkcionalistické moderny. Berlínská jubilejní výstava nyní ukazuje rozmanitost jeho idejí a vizí. K devadesátému výročí založení této legendární školy probíhají již od začátku tohoto roku besedy, jsou natáčeny dokumentace a objevují se nové publikace. Završením těchto oslav je však přehlídka „Modell Bauhaus“, kde je na ploše 2000 m2 představeno přes tisíc exponátů, z produkce Bauhausu, procházka uměleckou a kulturní historií raného dvacátého století, zahrnující mistrovská díla, s poukazem na nosnost a nevyčerpatelnost myšlenek Bauhausu.
Každé revoluční hnutí je ve svých počátcích doprovázeno patosem. Tak tomu bylo i v březnu roku 1919 při založení Bauhausu. Zde se sešlo několik entusiastů, aby se podíleli na výstavbě nového, lepšího světa. Poválečné klima přímo volalo po lepším, smysluplném strukturování života. V zakládajícím manifestu hovoří Walter Gropius o výstavbě nové budoucnosti v architektuře, plastice a malbě. Skutečně, Bauhaus vznikl na nulovém bodě německé historie, prohrané první světové válce a existoval po celou dobu výmarské republiky. Roku 1933 ho z politicko-ideologických důvodů nacisté uzavřeli. Zde se stal Bauhaus paradoxně obětí totalitarismu, který však stál sám u kořenů jeho zrodu. Všeobsahující a radikální měly být jeho inovace. Nešlo zde jen o otázky vývoje v malbě, designu a urbánní architektuře, nýbrž i o bázi, jak se populace učí, pracuje a tráví volný čas. Jako inkarnace nového pojetí života slouží podnes bílá fasáda domu ze železobetonu s plochou střechou. Současná výstava do jisté míry koriguje tento jednostranný pohled. Bauhaus tvořil ve vícero dimenzích, a pracoval s barevným spektrem, čemuž odpovídala i jeho produkce.
Přehlídka vznikla ve spolupráci třech institucí - Bauhaus Archiv Berlin, nadace Bauhaus v Dessau a Klassik nadace Výmar, které daly k dispozici své exponáty.
Zvolené výstavní prostory v Berlíně, v Martin Gropius Bau reprezentující se svými historickými freskami, zlatými ornamenty a vykládanými kazetovými stropy pompéznost i samolibost vilhelmínské doby, na míle vzdálené koncepční linii Bauhausu. Přesto však je zde jistá geneticky pojatá spojitost, Martin Gropius byl prastrýcem Waltera Gropiuse, jednoho ze zakladatelů Bauhausu, který si osobně tuto budovu velmi cenil.
Od listopadu poputuje výstava pod názvem „Bauhaus 1919 – 1933: Workshop for modernity“ do newyorské MoMa. Tento titul v plurálu dobře charakterizuje filosofii Bauhausu, který nejen že v rozmezí pětadvaceti let vyvíjel svou činnost na rozdílných místech, ve Výmaru, Dessau a nakonec v Berlíně, avšak i jeho ideje nebyly ve své mnohotvárnosti vždy jednoznačné, ba často si i protiřečily. Je jen zásluhou výstavy, která v historickém kontextu na tento aspekt názorně poukazuje.
V úvodu jsou prezentovány expresionistické vize počátečních let. Nechybí zde „Ohnivá věž“ Johannese Ittense z roku 1920 spirálově se točící, čtyři metry vysoká stavba z dřevěných kvádrů a stínidel z olovnatého skla v duhových barvách, ani návrh skleněného puristického výškového domu, průmyslové konstrukce, Miese van der Rohe pro berlínskou Friedrichstrasse z roku 1922. Hned opodál stojí model Fagus-Werke , které v dolním Sasku realizoval Walter Gropius společně s Adolfem Mayerem roku 1911. Fasáda této továrny již předjímá budoucí Bauhaus komplex v Dessau. Gropius přistupoval ke své práci s racionalismem a věcností, tak jak je vyžadovala moderní doba. Itten naopak přinášel do činnosti Bauhausu nádech esoterismu. Sám se oblékal do mnišské kutny, a stravoval se přísně vegetariánsky.
Bauhaus, který se rekrutoval z umělecké školy vedené Henry van de Velde ve Výmaru, byl původně především školním reformačním projektem. Neexistovaly zde přijímací zkoušky, avšak všichni zapsaní studenti museli povinně absolvovat tzv. přípravný kurs, vedený právě Ittenem. Šlo zde o to odhalit „to podstatné“ v uměleckém díle, „ jeho životaschopnost“, spočívající v jeho formě“. Studenti sbírali dřevěný odpad, odhozené pilové listy, stínidla lamp apod. , z kterých pak zhotovovali pohledné dadaistické kreace. Na konci kurzu sami vybrali hlasováním nejpodařenější dílo.
Umění a technika měly vytvářet novou jednotu. Gropius se vřele přikláněl k „našemu světu strojů, drátů a rychlých vozů“. Jeho nástupce Hannes Meyer, přesvědčený komunista, vsadil od roku 1927 na „kolektivistické pokrytí všech životních potřeb“. Vedle těchto avantgardních tendencí však existovaly i pohledy do minulosti. Kupříkladu se někteří „mistři“, jak byli v Bauhasu oslovováni profesoři, nechávali inspirovat středověkou sakrální architekturou. V jedné z vitrín je jako relikvie prezentován zakládající manifest této dílny z roku 1919, na obálce dekorovaný dřevorytem katedrály z úhlů a hranolů ozářených hvězdným nebem Lyonela Feiningera.
Síla Bauhausu spočívala v přesvědčení a víře, že svět je možné změnit, nebo alespoň obnovit. Toto přesvědčení na výstavě dokumentují početné fotografie se studenty kopajícími do míče, slunícími se nebo se bavící se svými profesory na pověstných slavnostech a večírcích Bauhausu. Právě oni posléze produkovali umělecká díla, která vešla do moderní kulturní historie.
V modelu Bauhaus se nejedná o utopii, nýbrž o realitu, která nás provází podnes. I dnes, devadesát let od jeho založení, platí toto hnutí za avantgardu klasické moderny. Jeho platnost v užitém umění jako design, architektura a móda je neporušitelná, avšak i v moderním umění zapustil Bauhaus pevně své kořeny. Kdo by se dnes rád nezabydlel v jedné z městských vil s průhledy na všechny světové strany, vybavené mobiliářem z pověstných dvacátých let, kdo si dnes nezařídí svojí kancelář s odvozeninami nebo nově produkovanými originály včetně lamp a misek z této plodné dílny. Funkčnost a zvolení vhodných, při vývoji dnešní technologie, high tech materiálů, spojených s přísnou, nesmlouvavou estetikou, nás stále oslovuje. Model Bauhaus funguje velmi dobře v urbánní zástavbě, všude kde se staví nové městské vily a obytné komplexy se dnes jedná o dědictví Bauhausu. Avšak i na předměstí, kde se usídlili pod identickým jménem „Bauhaus“ řetězové prodejní haly nabízející jakýkoli stavební materiál, za předpokladu, že si vše uděláte doma sami, korespondují s původními idejemi Bauhausu.
O tom, že Bauhaus nepatří do muzea představuje přídavný projekt v proskleném dvoře Gropius Bau. Americká umělkyně Christine Hill zde realizovala velkolepý „Do-it-yourself-Bauhaus“ , ve kterém se návštěvníci muzea stávají sami tvořiteli svého interiéru, který je možné libovolně si sestavit a hned na místě zakoupit. A to ve vybraném sortimentu, od sedací soupravy z Ikey, dodnes neuznané, světoznámé pokračovatelky Bauhausu, přes hned k smontování sloužící, šikovné skříňky na nářadí právě z nabídky průmyslových supermarketů řetězce „Bauhaus“ až po nastupující, zatím ne příliš známé designérské dílny, které nadále tvoří v tradici svých učitelů.
Tato jubilejní výstava je excelentním dokumentem prošlé i současné doby, zde se jedná o naše vnímání, pozorování a vytváření našeho okolí, které je touto přehlídkou mobilizováno do barevné, vícedimenzionální, multikulturní formy.

Art in Berlin

2009-07-31T03:28:00.000-07:00

Kde je Atlantida? Rohkunstbau, Schloss Marquart, 12.6. – 13.9. 2009Olga Wewerka

Romantická krajina s jezerem byla doposud nezbytnou kulisou pro Rohkunstbau, které dnes slaví šestnácté jubileum, K tomu přicházela terasa, z které jsme se mohli sklonit k umělecké prezentaci přes platany a další vzrostlý porost.Vždy se jednalo o nekonvenční místa, nabytá již notným historickým potenciálem, kde se umění musí spíše hledat, než aby na nás oslovilo jen tak mimochodem.
I tak je tomu v případě zámku Marquardt, nacházejícím se v malebném okolí nedalo od Postupimi. Tato usedlost ležící částečně v polích, částečně ve vesnici, zažila již turbulentní časy. A to nedávno, kdy se před dvěma roky brutálně vmísila skupina neonacistů do tamějšího svatebního ceremoniálu. I v minulosti se zde odehrávali hrůzostrašné příběhy. Diverzní ceremonie zednářských lóží, sebevražda jedné z majitelek zámku, a v minulém století přestavba usedlosti na hotel od roku 1932 pod režií renomované značky Kempinski. Ve druhé světové válce byl zámek vyvlastněn nacisty a sloužil jako reservační lazaret, který se po válce dostal do rukou Rudé Armády, v době existence NDR fungoval jako domov pro uprchlíky, později jako dětská ozdravovna a škola pro neslyšící. Dále ho převzala berlínská Humboldtova universita, která zde do roku 1993 provozovala institut pro zušlechťování ovocných plodů. Dnes je možné použít exteriér a interiér zámku jako filmovou kulisu, nebo si zde pronajmout svatební hostinu, v tomto případě však vše závisí na vkusu snoubenců, neboť zámek se díky neustálým experimentům a prakticky žádné renovaci, nachází v žalostném stavu.
Snad právě tento fakt byl plodnou půdou pro festival Rohkunstbau, jehož koncept navržený roku 1994 tehdejším studentem medicíny Arvidem Boellertem, byl založen na tezi, kdy se vybraní umělci mají vyrovnat s udaným místem a jeho historií.
Letošní téma zní „Atlantis“, utonulý ostrov, který již od Platónovy konstrukce ideálního státu, často vyvstává jako chiméra, či utopie v umělecké produkci. Na pozadí sešlého interiéru s vybledlými tapetami, všudypřítomným linoleem a dalšími výdobytky jako imitacemi dřeva a levnými kachlíky, nás asociace vedou automaticky do ne zas tak dávné minulosti. NDR jako Atlantida, další zaniklé socialistické enklávy, jako lepší i když jen pod nátlakem udržované státní formy a k tomu západní demokracie, které se skrze současnou světovou krizi diskreditovaly. Tyto pocity nás provázejí při prohlídce zámkem.
Začněme třeba hned u českého umělce Roberta Bárty, který zde realizoval iritující zvukovou instalaci, kdy při vstupu do jednoho ze zámeckých „kamrlíků“ slyšíme za dalšími dveřmi, vestavěnými dveřmi, bušení, doprovázené zoufalými výkřiky jako „dostaňte mě odsud“. Dveře jsou však zavřené na pevný zámek. Co zde umělec hledá, potažmo možná i my, je východ z labyrintu neblahých vzpomínek.
Jistá hořkost a zatvrzelost se zračí i v dalších příspěvcích především umělců z východní Evropy.
Letos si totiž Rohkunstbau vytyčil zapojit a propojit země, které se nacházela před a za „železnou oponou“. Litevský umělec Deimantes Narkevicius se vypravil po stopách velkých vzorů Stanislava Lema a Andreje Tarkovského. Ve svém videu nechává vystoupit po čtyřiceti letech hlavního představitele filmové adaptace „Solaris“ . Donatas Banionis se převtěluje do role Krise Kelvina a prodírá se socialistickou kulturní stavbou. Tuto výpravu kombinuje umělec s fotografiemi svého „kolegy“, umělce Mikalojuse Ciorlinuse, který roku 1905 zhotovil vícero fotografií, na místě, kde Tarkovskij o desetiletí později zabral mořskou hladinu pro svojí „Solaris“.
Výčet video prací tímto dílem nekončí, na letoší Rohkunstbau jsou takřka v mediální převaze. Možné je i spekulovat o daném médiu. Je film a video prapůvodním prostředkem pro virtuelní cesty do minulosti? Berlínská umělkyně Lisa Junghanss nechává ve smysly ohromující videoprojekci promenovat se zámkem ženu v noční košili, až do konce, kdy se v jednom z prostor sama oběsí.
Stejně bizarní je i video polské umělkyně Katarzyny Kozyry, která zaznamenává poetický každodenní běh pěti pohádkově oděných liliputů v jejich a zámku, jejichž harmonické vzájemné soužití je brzy narušeno příchodem nežádaných hostů, transvestitů a podobných nežádoucích existencí, kteří se klubou jeden za druhých z muchomůrek vyrůstajících, jak houby po dešti v královské zahradě. Zprvu se jedná o pohled přistání z Marsu, nečekaná situace s kterou je nutné se vyrovnat, posléze je však nutné jednat. Obyvatelé zámku brzy našli řešení, celý příběh končí v zabijačkové atmosféře.
Paralely a náhody se nacházejí i v ostatních dílech. Sabine Hornig, která obraz hory počítačového šrotu zavěsila jako půvabný závěs do jednoho ze zámeckých komnat, našla tento civilizační odpad právě již v Platónem inkriminované oblasti.
Příspěvek umělkyně Seity Kameric, z Bosny a Hercegoviny je odrazem traumatických zážitků z války v devadesátých letech minulého století. Její fotografie dokumentují v naprostém klidu sněhem pokrytá jezera, mrtvé stromy ale i návěští s graffity nápisy jako „bam the bomb“.
Skulpturální práce jsou dalším, neméně důležitým aktérem letošního festivalu. I zde se jedná o bezprostřední poukaz na místo, kde jsou prezentovány. Dva mocné sloupy, jak praví pověst o Atlantidě, zde označují příchod a odchod z výstavy. U vstupu se jedná o skulpturu Thomase Scheibitze, poněkud labilní kolon, sestavený z kosočtverců a kuželů dominující foyer, zatímco točité zadní schodiště uprostřed prolíná skulptura sestavená ze slisovaných singlových desek Gregora Hildebrandta. Před tímto recyklačním dílem, se rozprostírá bývalou polní kuchyní koberec utkaný z pásků audiokazet téhož umělce. V podlaží jsou umístěny miniaturní modely domů, věží, pietních míst umělce Martina Assiga, doprovázených existenciálními paroly jako „ Je potom, jako před tím“. Pravděpodobně nejoriginálnější příspěvek však pochází z dílny nejmladšího umělce této výstavy. Třicetiletý Dennis Feddersen vpustil do interiéru tlustou černou housenku, která se jako nafouklý balón, čímž vlastně je, pokouší prodrat se dveřmi, okny, kde se jí to nedaří, srazí se do amorfní masy, tam, kde se jí to podaří s vehementním apetitem požírá stoly, židle a další skromný inventář zámku. Její štěstí spočívá v tom, že i při ztrátě některého z údů se může generovat v každém stádiu.
I Rohkunstbau žije v neustálé obnově, nejen záběrem na výstavní lokaci, nýbrž i překvapivou sestavou inspirujících děl. Tento rok se tato „stonožka“ mohla pořádně rozběhnout.

Romanian Avant-Garde Diaspora

2009-07-21T14:47:00.000-07:00

Romanian Avant-Garde Diaspora, Under a Cloud of Amnesia.
by Valery Oisteanu

Part 1- The chronology of the beginnings:

It all started among artists and writers in Romania unified in a cosmopolitan anti-war, anti-inhumanity and anti-establishment movement. "Down with art! For it has prostituted itself," raved the proto-Dadaists from Bucharest. The Larousse dictionary definition of avant-garde is "being in the forefront of the times, by sheer audacity." True, but it took talent, too.

In the beginning of the 20th century, Romania's literary avant-garde was familiar with the writings of Rimbaud, Jarry and Appolinaire. The translations of their work created a chain reaction, a "spontaneous combustion" that generated a vortex. Marinetti's manifesto was translated and published in Paris and Craiova, on Feb. 20, 1909 (this year we are celebrating a centenary of Futurism). In 1912 came out one of the first avant-garde magazines, Symbolic, edited by Tara, Ianco and Vinea. They soon published the writer Urmuz, who was one of the forerunners of Surrealism. By 1915 the Dada microbe had spread to Zurich where Iancu introduced Tzara to Arp, Ball and Richter.

At Cabaret Voltaire, the dada insurrection began with a bang in 1916 with the invention of a new style of performance called Simultaneism, in which dances and skits employed masked performers all reciting at the same time. On March 30th, Huelsenbeck, Tzara and Iancu performed the first Simultaneist poem, "A General Is Looking to Rent a Room." The Dada circus picked up steam with the Dada Manifestos. "Steam whistles screeches, objects crashing, all of the sounds at once heightening sensitivity," recalled Huelsenbeck. By 1919 the Dada Diaspora moved to Paris, where the gang was reunited with Brancusi and his circle of friends. The 1920's brought a new influx of talent to Paris, including, Sernet, Voronca and Fondane. In 1924 Brauner and Voronca invented picto-poetry, visual poems calling for an artistic revolution of the mind. A year later, Fondane launched cine-poems, non-narrative symbolist vignettes.
In 1928, Brancusi won his lawsuit against the U. S. Customs Agency by establishing new rules for recognizing modern art. The list goes on and on, with new inventions in literature, art, film, theater and philosophy, authored by Romanian avant-garde poets and writers. By the end of 1929, Tristan Tzara and his exiled group joined the French Surrealists.

In the '30s, a new generation of literati arrived in Paris from Bucharest. They published manifestos called the "Dialectic of Dialectics" and "The Critique of Misery" written by such bilingual poets as Luca, Naum, Trost and Paun. They collaborated with the French poets and writers: Breton, Eluard, Jacob, and Desnos, to create Minotaure 13, a literary magazine of the Surrealist movement. Unfortunately the issue was never published.

"Logic hangs itself with a silk scarf," said Vinea, "and our modernism is not an adaptation of some foreign movement, but an integral manifestation of European sprit." "Poetry will only have contact with volcanoes and tidal waves," noted Fondane. The quarter century between 1922 and 1947 saw the rise of such inventive techniques as: social-political reporting in a poetical language, medium channeling poetry and dream recording, the memory of hysteria and mad love, "Cubomania" (a style of verbal and visual collage); object offered objectively (the black magic that an object exerts on its owner); "Surautomatism" (automatic writing of the subconscious); and "Oneirezation" (voluptuous transcription of dreams). "This phonetic kabala is the language of birds and of the mentally retarded, bordering on imbecility," said Luca.

In Romania, nationalistic politics were against the avant-garde writers who were mostly Jewish, pro-left or so-called "degenerate artists." Outside the country, these writers flourished and catalyzed local artists in a vortex of new avant-garde movements. Ionesco invented absurd theater. Isidore Isou launched Lettrism that morphed later into “Situationist International” (Guy Debor). Cioran and Lupashko contributed philosophical writings to French Existentialism.

Part 2-Exodus

Romania became a nursery of young avant-gardists who were to be exported all around the world. Victor Brauner, Gherasim Luca, Jacques Herold, and later Jules Perahim all went to Paris, Stefan Baciu, Mira Simian ended up in Hawaii, USA, Grigore Cugler in Peru, Arthur Segal in London, Paul Celan survived the Holocaust and lived in Berlin and Paris, Dolfi Trost emigrated to Chicago, Marcel Iancu, Paul Paun, Sesto Pals moved to Israel, Lucian Boz saved from Drancy (interment “Vichy-transit” camp) went to Australia.

World War II and the Holocaust delivered a heavy blow to the Diaspora of the avant-garde; Fondane was gassed in Auschwitz, Voronca committed suicide from post-holocaust trauma, Celan and Luca killed themselves later, (one of literary harassment, the other one evicted from his house). The survivors continued on, despite a new enemy- post-war Communism that tried to shut down all efforts of the avant-garde after 1947.

Thanks to Tristan Tzara, till his last breath in 1963, avant-garde poetry remained a major secular spiritual activity. "Look for medicine, wisdom and laughter in poetry," he wrote. "The world has gone insane, but the poet makes fun of insanity, a gesture very sane indeed."

The legacy and the contribution of the Romanian avant-garde on Dada, Surrealism and Neo-Surrealism are evident today, in the renewed interest in the writings and art of these creative pioneers.
I will try to mention some of the books, no mater how small or badly printed, that appeared in the Romanian book landscape in the last two decades, listing also the problems beyond publishers’ control.
In 2003 an independent publisher in Bucharest-Compania brings out Francoise Buot’s monograph: Tristan Tzara“ The man who invented revolution Dada”, translated from French by Alexandru and Magdalena Boiangiu.
“Dada the Revolt of Art” by Marc Dachy (a French art-historian) appeared in Universul-2006 in Romanian as collaboration with Pompidou Center (after it was translated first in English and published by Abrams, New York).
However in the past 10 years alone, 15 new books by Benjamine Fondane have been published in France, but not in Romania, apparently because of a problem with people holding copyrights to major works by this multi dimensional poet, writer, filmmaker and philosopher.
In Moinesti (Tristan Tzara’s birth place) Vasile Robciuc translated from French and published for the first time a small edition of “Dramatic Works” by Tristan Tzara in Les Cahiers Tristan Tzara (a publication of the museum of Tristan Tzara, Moinesti, Romania, 2007)

“The Passive Vampire” by Gherasim Luca was recently translated into English by Krzysztof Fijalkowskii (Twisted Spoon, Prague, 2009) and published in Prague, but unfortunately not in the new Romania. In 1945 when it was published in French (Les Editions de l’Oubli, Bucharest)
Luca was praised by Gilles Deleuze as” a great poet among the greatest” and Fijalkowskii situated his book “as a missing piece in the history of International surrealism”. Yet both remain unknown in Bucharest.

Even during the Centennial year of Eugene Ionesco’s birth (2009), his plays and novels are being sabotaged by his daughter who is holding all necessary copyrights and who in her words considers her father as a “French-only-writer”. She wants nothing to do with Romanian publishers, after some books and private letters by Ionesco to Vianu and Comarnescu were published without her permission.

Among secondary sources: “Clownul in Agora” a translation by Roxana Sorescu of a collection of essays on Ionesco by late William Kluback and Michael Finkenthal appeared in Universalia Press 1998 in Bucharest and of course Marie-France Ionesco’s book translated from French; “Portrait of a Writer in His Century, Romanian translation, Humanitas, Bucharest, 2004.
Several small books of Romanian Diaspora such as: Grigore Cugler -Apunake si alte fenomene (Editura Cogito, Oradea, 1996) Paul Celan and Benjamin Fundoianu in Caietele Culturale (Realitatea Evreiasca, Bucharest), Lucian Boz, (Vinea Press), Jacques Herold’s “Maltraite de painture” translated by Petre Raileanu, (ICARE- 2001) all appear in such minor collectors edition, that they have practically no impact whatsoever.

Some monographs and critical studies (mostly secondary sources) have appeared in Romania recently, written by academic writers and critics such as: Marin Mincu (Avangarda Literara Romaneasca), Paul Cernat (Avangarda românească şi complexul periferiei, Cartea Românească, 2007), Ion Pop (Introducerea in avantgada literara romaneasca-ICR-2007), Ovidiu Moraru (Avatrurile Suprarealismului-2007), Erwin Kessler (Culorile avangardei. Arta în România 1910 – 1950 ICR-2007) and others.

But the major works of such titans as Luca, Lupasco, Fundoianu, Isou etc remain unknown to Romanians at large, despite promises by many national foundations and publishing policy makers that Romania will publish books forbidden under the communism or burned during fascist bibliocide.

Twenty years after the revolution in Romania, the situation is still unresolved. Many new artists and writers in the Diaspora fall under the cloud of amnesia, because they left the country, during oppressive Ceausescu regime. Here are some of them: Semproniu Iclozan painter (USA), Calin Dan artist (England), Andrei Cadere artist (Paris), Nica Petre sculptor (Canada) and writers such as: myself-Valery Oisteanu (USA), Oskar Pastior poet (Germany) Alexandru Lungu poet (Bonn), Dumitru Tepeneag writer (Paris), Sorin Anca poet & publisher (Munich) etc. Although all of them are keeping the flag of Romanian avant-garde flying high, they still have few or no readers in their native land.

Bob Heman's "From Information"

2009-07-05T03:20:00.000-07:00

Bob Heman's prose poems have appeared in Sentence, Quick Fiction, Paragraph, Caliban, The Prose Poem: An International Journal, First Intensity and Lost and Found Times, and online at Otoliths, Mad Hatters' Review, Clockwise Cat and Action, Yes. They have been translated into Arabic, Spanish and Hungarian. Two of his collections are available as free downloads from the Quale Press. He lives in Brooklyn (New York City) where in the late 1970s he was an artist-in-residence at The Brooklyn Museum. He has edited CLWN WR (formerly Clown War) since 1971.

INFORMATION

And perhaps then it will catch up with them and change them so that they can again enter into that place and with the woman travel down through the time that has not yet been able to touch them.

INFORMATION

The chemical formula for wood is not always the same. Clouds are a simpler matter but we are never allowed to hold them. Sometimes a man will pass through them as he searches for the forest that is really all around him.

INFORMATION
Simple things repeated until a city is formed. The lines of rodents remembered as cars later on. They were required to leave but were never able to.

INFORMATION

The train troubled the landscape until it was admitted. In another room the forest kept the children safe.

INFORMATION

Each of the commandments a map we are forced to enter in order to change. Whether we believe or not is unimportant. The fact that we enter them is enough.

INFORMATION

Imagines the bottle was removed before the yard came back. There were ducks that were replaced by other ducks that did not move as much. Each one had a number that gave the men information. They were numbers that could not be used for anything else.

INFORMATION

An investigation into the lives of clerks. The stars counted as they were removed. Each man there a frog once. The woman who kissed them only a vague memory.

INFORMATION

The dead man carried into the light that is not real light but changes him nonetheless so that he seems to speak even though his mouth is tightly sewn.

INFORMATION

Thinks a poem is required in the room where the forest ends. Thinks the chairs are words that can be rearranged. Their meaning no more than a table that has been tipped over. Its fluids vanishing into the quickest exit.

INFORMATION

There are things that are repeated: the room, the door, the windows that are painted shut. The man who enters the forest. The trees that cover the road. The wolf that speaks to the woman who must discipline him. Her hands holding only what is necessary.

INFORMATION

The symmetry of the breast or breasts. His words spoken carefully without ever being understood. Each step she takes preceded by or followed by another. The angle of the land affecting them in ways they never realize.

INFORMATION

She talked louder than was required. She took the cars with her into the forest. There they became bears or birds or rabbits that ran around until their fuel ran out.

INFORMATION

The height of the wall depends upon the height of the man. The man can be lifted or partially buried to change his proportion. The source of the light is always hidden behind the wall. The light itself seems too heavy to be real.

INFORMATION

Familiar buildings each time the wall stops. He wonders how the woman became that woman. She gets into the car or gets out of it. Each time the tree is in a different place.

INFORMATION

There were things that fell from the sky. The bears gathered them and took them back to their hive. The cars they used had no machines but relied on the movement of their feet. When they arrived the bees punished them for making too much noise.

INFORMATION

There are cities that are not on any map. The man who carries the bears carries them only in his imagination. The door cannot lead him outside since he doesn’t know what outside is. After that it is only painted on.

INFORMATION

Each of the skeletons again grows its flesh and again becomes the stranger that is invited inside because it seems to resemble even though we do not know how or why.

Ad abstraktum Berlin

2009-06-14T05:25:00.000-07:00

Ad abstraktum, Berlín, Neue Nationalgalerie 23. 5. – 9.8. 2009; Deutsche Guggenheim 23.5. – 26.6., dále 4.7. – 2.8. 2009
Olga Wewerka, Berlín

Snad žádné umělecké hnutí nedokázalo lépe komprimovat realitu, než předválečná avantgarda. Malevičův suprematický černý kvadrát a posléze Mondriánův neoplasticismus. Jejich díla jsou dnes ikonami klasické moderny.
Na abstraktní gesto navázala akční malba Polocka, abstraktní exprese Rothka, informel, avšak do extrému ho dovedl minimal art. I dnes najdeme celou řadu umělců obracejících se k této plodné periodě a vyrovnávajících se s jejím uměleckých dědictvím. K nim, za střední generaci bezesporu patří i německý malíř a sochař Imi Knobel. Tomuto z Dessau pocházejícímu a v Düsselfordu působícímu žákovi J. Beuyse nyní Berlín uspořádal dvojitou přehlídku s retrospektivním nádechem.
Berlínská Neue Nationalgalerie, dílo Miese van der Rohe, si právem vydobyla statut chrámu moderny. Její otevřená hala sestávající ze čtyř gigantických skleněných stěn je již sama o sobě velkolepým artefaktem a zároveň již po čtyřicet let výzvou pro každého umělce, který byl poctěn představit zde své dílo. Imi Knoebel se jí, odpovídajíce svému naturelu, zmocnil rázně. Její prosklenou plochu použil jako plátno. Všechny okenní tabule jsou zde natřeny na bílo, poněkud vágním, nepřesným tahem štětce. Trochu upomínají na narychlo přečmáraná okna obchodů těsně před renovací, jen aby do nich nikdo zbytečně nekoukal. V případě Knoebel je možné tento zásah do této respekt vyvolávající architektury, interpretovat dvojím způsobem. Na jedné straně jako symbolický obvaz z mulu okolo stavby nacházející se v žalostném stavu, stavby jejíž základ se drolí, okenní tabule praskají a ocelové nosiče rezivějí. Nyní leží tento stánek moderny zabalený do obvazů, a až je odstraníme, co bude pak?
Na druhé straně je možné tuto invazi chápat jako projev produktivního vandalismu vůči tomuto skvostu poválečné architektury, která ve své klinické dokonalosti zahladila všechny nedostatky řemeslného původu. Ty jim nyní Knoebel vrací a navíc mutuje celou budovu do obrovského temporérního exponátu.
Naproti tomu je vnitřek haly jen minimálně zasažen Knoeblovou produkcí staršího data. K jejímu pochopení je nutné obeznámit se s umělcovou minulostí. Již jeho příjmení vyvolá údiv, je však snadno vysvětlitelné. Klaus Wolf Knoebel studoval společně se svým přítelem Rainerem Giese v Düsseldorfu, vždy když se rozcházeli řekli si „ich mit ihm“ foneticky, Imi, z něhož pak rezultovalo umělcovo příjmení. Na tamější akademii se zapsali do třídy Josepha Beuyse, Knoebel ne proto, že by sdílel jeho umělecký postoj, nýbrž hlavně jeho nekompromisní chování. V Beuysově třídě působili jako nevhodný solitér, tendovali ke konstruktivistům a zapovídali expresivní malbu např. Jorga Immendorfa, též žáka Beuyse. Těmto „outsiderům“ poskytl jejich učitel pravděpodobně z výše zmíněných důvodů, vlastní prostor. Třída číslo 19 se stala Knoeblovou kreativní buňkou, zde rozvinul své formální vnímání, tím, že navrstvoval kvadráty z dřevotřísky, do rohů zatlačoval klíny, formoval oblouky a podle nich zaoblená okna. Toto tvarosloví ze šedesátých let se objevuje v jeho tvorbě i v dalších letech. Instalace „Raum 19“ je nyní přítomna i v hale Neue Nationalgalerie, vpravo a vlevo, takřka nalepená na šatny patřící k originálnímu inventáři haly. Zde se jedná o preformy, dekonstrukci, fragmenty, architektonické siluety, plastickou abstrakci v šedi, hnědi a fosforově zelené. Pakliže však nejsme dostatečně poučeni a obeznámeni s dílem tohoto umělce, je dost dobře možné jinak, že se někteří návštěvníci otočí k výstavě zády, neboť budou mít dojem, že se jedná o sklad stavebního materiálu k rekonstrukci haly, takto totiž tato work-in-progress instalace působí.
Avšak i vstupní instalace, bráně podobná, ze zdi privátního domu extrahovaná část s třemi průchody, pod titulem „Zu Hilfe, zu Hilfe“ současně propůjčující název této výstavě, právem volá po pomoci, alespoň co se týče její interpretace.
Druhý díl výstavy, věnované pracím posledních let, je k shlédnutí v Deutsche Guggenheim, v režii Deutsche Bank, kontinuálně se již pod 25 let věnující dílu Knoebla. Zde jsou fádní barvy a obsahová nejistota, vystřídány vitálním, a hlavně barvami hýřícím uměleckým projevem. Titul výstavy „ich nicht“ je lakonickou odpovědí na abstraktní obraz Barnetta Newmana „Who is aifraid of red, yellow and blue?“ („Kdo se bojí červené, žluté a modré“). Knoebel se ho nebojí, naopak odpovídá „já, ne“ a demontuje a rozkládá toto dílo klasické abstrakce, patřící stálé sbírce berlínské Neue Nationalgalerie, do trojdimenzionální podoby. Trojdimenzionální zprostornění na hliníkových do příslušných barev lakovaných desek, celé dílo konkretizuje, umožňuje přímý vstup do abstraktní formy.
Knoeblova nejnovější díla též nešetří barevností, „Fishing Yellow“, „Fishing Blue“ a „Fishing Pink“ jsou monochronní plochy na které jsou podle principu náhody upevněny barevné hliníkové tyče, rozházené jako v mikádu. Zde se Knoebel projevuje jako hravý duch, který se nepoddal askezi svých učitelů. Hluboká empatie, i obdiv jsou patrné v jeho sérii portrétů z osmdesátých let. Na výstavě přítomná „Grace Kelly“ sestavená z červených, růžových, modrých a žlutých pruhů, je šarmantní poklonou této filmové hvězdě.
Při bližším pozorování pochytíme, že Knoebel abstrahuje tam, kde již pro abstrakci téměř není místo, geometrii proměňuje v gesto, mezi formou a barvou skicuje vzájemný vztah. Dostatečné argumenty, aby se jeho dílo zařadilo do kánonu abstraktní moderny.

Eugene Ionesco’s Centennial 1909-2009

2009-06-13T06:18:00.000-07:00

Eugene Ionesco (1909-1988) The Avant-God of Absurdistan.

by Valery Oisteanu

Motto: “Pray to the I don't-know-who: Jesus Christ, I hope”
(Inscription on Ionesco's grave in Montparnasse Cemetery, Paris)

The Theatre of the Absurd is a didactic designation for plays written by European dramatists in the late 1940s, ‘50s, and ‘60s, as well as a name for a style of theatre that has evolved from such works. The term was coined by the Jewish-Hungarian critic Martin Esslin, who made it the title of a book published in England 1961.
“The theatre of the absurd strives to express its sense of the senselessness of the human condition and the inadequacy of the rational approach by the open abandonment of rational devices and discursive thought,” he wrote.

Esslin compared Absurd Drama to “The Myth of Sisyphus” by Albert Camus, whose existentialist philosophy was that life is inherently without meaning, and a wide range of plays fall under this banner, their hallmark being horrific or tragic images, characters caught in hopeless situations and forced to do repetitive or meaningless actions, dialogue full of funny clichés and nonsensical wordplay, and plots that are cyclical or absurdly expansive. In his first (1961) edition, Esslin presented the four defining playwrights of the movement as Samuel Beckett, Arthur Adamov, Eugène Ionesco and Jean Genet, and in subsequent editions he added a fifth, Harold Pinter. Of course, each of these writers has unique preoccupations and techniques that go beyond the term "absurd." Other writers whom Esslin associated with this group include Tom Stoppard, Friedrich Dürrenmatt, Fernando Arrabal and Edward Albee.

This centennial year of Ionesco’s birth begs the question: How did he come to such an existential-surreal-absurd revelation? According to some literary historians such as Deborah B. Gaensbauer, who writes in “Eugene Ionesco Revisited” (Twayne Publishers, 1996, New York): "Walking in summer sunshine in a white-washed provincial village under an intense blue sky, Ionesco was profoundly altered by the light." She introduces as a starting point a spiritual sense of transcendence. He was struck very suddenly with a feeling of intense luminosity, the feeling of floating off the ground and an overwhelming sense of wellbeing. When he floated back to the ground and the light left him, he saw that the real world in comparison was full of decay, corruption and meaningless repetitive action. This also coincided with the revelation that death takes everyone in the end.

My approach to Ionesco’s work is a bit more poetic. The “dada/surrealist current in drama” evolved as fallows: First came Alfred Jarry’s “Ubu,” fallowed by compatriots Urmuz and Tristan Tzara’s Cabaret Voltaire, then Antonin Artaud’s Theater of Cruelty, all of which later metamorphose into the films of Cocteau, the theater of Jean Genet and the plays of Roger Vitrac, later still blossoming in the absurd dramas of Ionesco and Becket. It is sad that Ionesco never acknowledged or promoted the Romanian-French avant-garde and surrealist group that lived and created side-by-side with him in Bucharest and Paris — Tzara, Brancusi, Brauner, Herold, Luca, Fundoianu, Voronca, Segal, Isou, Perahim, Paun, Trost (and Panait Istrate,) just to name over a dozen— whom had such a substantial influence on culture. As a stubborn, exotic cactus he lived in a self imposed exile and wrestled privately also with individualistic creation and politics and civic responsibility.

The following quote is from “The Hermit,” translated from the French by Richard Seaver, Mercure de France, 1973: "I thought that it was strange to assume that it was abnormal for anyone to be forever asking questions about the nature of the universe, about what the human condition really was, my condition, what I was doing here, if there was really something to do. It seemed to me on the contrary that it was abnormal for people not to think about it, for them to allow themselves to live, as it were, unconsciously. Perhaps it's because everyone, all the others, are convinced in some unformulated, irrational way that one day everything will be made clear. Perhaps there will be a morning of grace for humanity. Perhaps there will be a morning of grace for me.”

A pessimistic existentialist with surrealist dreams, much of Ionesco’s later work demonstrates a disgust for the world, a distrust of communication, and the subtle sense that a better world lies just beyond our reach. His characters pine for an unattainable "city of lights" (“The Killer,” “The Chairs”) or perceive a world beyond (“A Stroll in the Air”); they are granted the ability to fly (“A Stroll in the Air,” “Amédée”) and experience the banality of the world, becoming depressed in the process (the Bérenger character). They have ecstatic revelations of beauty within a pessimistic framework (“Amédée,” “The Chairs,” the Bérenger character) and confront the comic-sarcastic inevitability of death (“Exit the King”).

It is perhaps equally absurd that most of the works of Ionesco that I’ve seen have been products of the American theater, and I’ve read him in English, thanks to Donald Watson, who translated from the French; while a student researching surrealist theater, he by chance met the playwright, to who he complained that there were no English translations. “Why don’t you do it?” Ionesco asked, and the rest is history. Watsons translated many of his books, his journal, and most of the plays, all published by Barney Rossett in Evergreen books during the 1960s.

By the way, “Exit the King” is a pure slapstick Broadway production not really worthy of Ionesco. Geoffrey Rush’s vulgarization of speech and over acting in his role of King Beringer and the Neil Armfield Australian director’s pedestrian, vernacular vision take liberties to transform Ionesco’s vision into a fun comedy with loud sound effects, earthquakes and a vaudeville-like atmosphere. Susan Sarandon and Brian Hutchinson as Guard are the only ones on stage that understand the tone of absurdity.

Recently I observed on Google a new site: “Eugène Ionesco News” -- commentary and archival information about the playwright collected from The New York Times. Right smack on the first page, an update from March 28, 2009, Mel Gussow states: “He was born in Slatina, Romania, on Nov. 26, 1909, although he took three years off his age and claimed 1912 as his birth year, presumably because he wanted to have made his name before the age of 40. His father was Romanian, his mother French. In 1939, he moved back to France and worked for a publisher. He became a French citizen and remained there for the rest of his life. During World War II, he and his wife were in hiding in the south of France.”

Well, Mr. Gussow, not exactly. There are many stories of those years recounted in books published in France and Romania, but not one comes close to such a laughable distortion and simplistic cliché. Indeed, on that same New York Times site, one can click into a link that presents a version much closer to historical fact.
When World War II was declared, Ionesco went back to Romania from France. He worked as a French teacher at Sfântul Sava in Bucharest. The situation in Romania was so bad that he bitterly regretted having left Paris and, after many failed attempts, he finally returned to France in May 1942 with his wife, thanks to friends who helped them to get travel documents purporting an official mission. As he put it, ” I am like an escaped prisoner who flees in the uniform of a jailer.”

At first Eugene and Rodica lived in the Hôtel de la Poste in Marseilles. They had great financial difficulties. He translated and prefaced the novel "Urcan Batrânul" (“Father Urcan”) by Pavel Dan (1907-1937). He was appointed to the cultural services of the Royal Legation of Romania in Vichy and eventually became a cultural attaché. His daughter Marie-France was born on August 26, 1944.

Another version insists that Ionesco was sent by the Antonescu government (a repressive militaristic regime that was part of the German axis) as a press attaché to the Romanian Embassy to the fascist Vichy with his wife Rodica in May 1942, and there was no hiding in the south of France, but rather, he worked diligently as a functionary and advanced in the ranks, becoming a cultural attaché in June and then cultural secretary until October 1945. Those years have created controversy between Alexandra Laignel-Lavastine and Marie-France Ionesco, each with a book published and translated in several languages. (Ionesco, Marie-France, Portrait de l'écrivain dans le siècle: Eugène Ionesco, 1909-1994, Gallimard, Paris, 2004. “Portrait of a Writer in His Century, Romanian translation, Humanitas, Bucharest, 2004.)

The question inevitably comes down to Ionesco’s relations with Nazi sympathizers on one hand, and his Jewish friends from Romania and France on the other. For example, some sources cite that although he lived close to Cioran, he avoided his company, but the reality was that Eliade and Cioran were his close friends since their days at the University of Bucharest and were early Romanian-Fascist sympathizers who, much later, supposedly change their sympathies.

What upset me about reading Marie-France Ionesco is that by defending her father, she feels the need to defend a brutal fascist tyrant: She writes that Gen. Antonescu "was tried and convicted under the charge of war crimes...for which he was not directly responsible, because the irony of history charges him with a complicated situation that was impossible to avoid.” In the next paragraph she reports that Ionesco regretted that he did not tell of the conversation he had with Antonescu, in which he gave veiled suggestions to approach the governments of allied forces as early as 1942. But this is her version, and I will consider it as a secondary source or hearsay, because she was not even born when these events supposedly took place.
In ”Cioran, Eliade, Ionesco L’ubli de Fscism” (PUF, Paris, 2002), author Alexandra Laignel-Lavastine reveals the supposed refusal of an unnamed “cultural secretary” from the Romanian Embassy to cooperate in the release of Benjamin Fondane from Drancy, but the details are vague and hardly credible. Three others went to secure his release (alas, unsuccessfully) -- the Romanians Emil Cioran and Stephane Lupasco (a physicist and philosopher) and the French writer Jean Paulhan.

In his journals, Ionesco was very pro-Hebrew, pro-Israel and anti-communist. However, in the 1930s, his Jewish heritage felt like a burden. M. Sebastian says in his journal that Ionesco baptized his Jewish mother in a special ceremony with a priest on her deathbed (his Jewish heritage is corroborated by the Siguranta documents archive reprinted recently by Stelian Tanase). Interestingly enough, he did finally embrace his Jewish origins after the Six Days War and declared it publicly at visit to Israel in 1967.

Ionesco was a member of the C.I.E.L. (Comité international des écrivains pour la liberté), a militant organization agitating for human rights in all countries and for the freedom of scientists, writers and artists to express them. In his newspaper, Eugen Barbu accused me of being a member of this organization, and that I had co-signed together with Ionesco a petition for human rights and freedom of expression. I wish I did, because I agree with the cause, but unfortunately I did not!

We did meet several times in Paris, in 1973 and 1978, and in New York during the 1980s. We discussed such things as the freedom of Romanian writers and the situation of dissidents in and out of the Diaspora. Another hot topic was the publishing of his books (i.e., “Jocul de-a Macelul,” 1973) without his knowledge or permission, as well as the publishing of his private letters also without permission, from either party (Simona Cioculescu published private letters to Petru Comarnescu before 1989, and private letters to Tudor Vianu published later by one of his friends).

Zigu Ornea quotes from one such letter, to Comarnescu in 1945, where he calls Eliade a “hyena.” Ornea uses this text as the supreme proof about the criminality of Eliade, as Ionesco knew him personally and very well. It might be interesting to note that only few months after this letter, Eliade and his wife dined as guests of Ionescos in their apartment!

May I quote the concluding words of Eugene Ionesco at the death of the great Romanian Mircea Eliade: "I prostrate in front of the memory of Mircea, my unforgettable friend. I am, in my moments of sadness, obliged to those who have permitted me to say that we have loved him, admired him, respected him and that once more he, Mircea does never cease to be missed spiritually and emotionally, by all of us. But his work, so rich, so immense, still exists". Signed Eugène Ionesco, member of the French Academy
Today his daughter, Marie France, is telling the world that Ionesco is French and has nothing to do with Romania or Romanians! Well, I understand -- sometimes I feel the same, but it is very difficult to revise history. Ionesco is universal and will be forever, and for me he is from Romania and France.

2009-04-22T04:33:00.000-07:00

Kam se slétají vrány, Berlín
Hamburger Bahnhof, 13.3. - 7.5. 2009
Olga Wewerka, Berlín

Janet Cardiff a George Bures Miller, kanadský umělecký pár, dnes žijící v Berlíně, již překvapil umělecký svět mnohými instalacemi. Ze zvukové stopy, filmových sekvencí a běžného denního interiéru, vytvářejí od devadesátých let, fascinující multimediální koláže. Roku 2001 na benátském bienále šlo v „Paradise now“ o fragmenty příběhů, tóny, zvuky a jejich vnímání. V německém Darmstadtu byla roku 2007 organizována objemnější přehlídka experimentální tvorby tohoto dua. Biennale v Sydney v minulém roce představilo jejich zvukovou instalaci, která je nyní k shlédnutí v berlínském Hamburger Bahnhof. Původně byla tato práce pod názvem „the murder of crows“ určena pro jeden z přilehlých hal berlínské galerie současného umění, totiž k Rieck Hallen, kde se temporérně nachází sbírka Christiana Flicka. Nový ředitel Neue Nationalgalerie Udo Kittellmann se však rozhodl pro hlavní budovu, a reprezentativní halu Hamburger Bahnhof. Možná, že se jedná o visionářské řešení, jelikož tato zvukově i opticky náročná instalace potřebuje vzduch, aby dýchala, avšak i intimní prostor, aby se mohla rozvinout. Tuto intimitu jí zaručuje obrovská šarlachová opona, která pomalu vpouští návštěvníky do emocemi a obsahy nabitého scénáře, který ve své drastické poloze předčí všechna dosavadní díla těchto umělců.
Jako obrovští nepoddajní ptáci, pravděpodobně vrány, vypadají roztroušené reproduktory pózující buď na sklopných židlích, nebo jsou zavěšeny z klenutého stropu haly, protnutého litinovým žebrovím s proskleným zadním průčelím. Celý ansámbl připomíná divadelní představení, které však nikdy nezačíná a nikdy nekončí. Během třiceti minut zde slyšíme hlasy Janet Cardiff vystupující z historického gramofonového trychtýře, noční můry, scény týkající se mučení, násilí a zohavení, které jsou ostatně často traktovány v jejím díle. Texty nad kterými se zamýšlíme, a přesto nás v této recepci neustále přerušují tóny expresivní klaviatury, bití vln, tóny ruského mužského sboru, a v neposlední řadě havraní krhání vše za pomoci surround-sound systému ozývajících se z roztroušených reproduktorů. Některé židle jsou prázdné, zde může usednout návštěvník a nechat na sebe působit tento havraní koncert.
Touto rafinovanou, diváka i kunsthistoriky svádějící instalací navazuje umělecký pár Cardiff-Miller na svou instalaci „The forty part motet“ z roku 2002 taktéž prezentovanou v Hamburger Bahnhof. Tehdy nahráli mottete, jednu z vokálních renesančních skladeb ze šestnáctého století tak, že se chór z reproduktorů přizpůsobil poloze posluchače a byl schopen rozdělit se do čtyřiceti hlasů. Z každého z reproduktorů se ozýval individuelní nápěv. Tato iritace publika provází dílo Cardiff-Miller již delší dobu. Co se dostane do ucha posluchače nelze spojovat s tím co vidí jeho zrak. Namísto toho najednou čerpá fantazie z repertoáru vzpomínek a produkuje vlastní obrazy jako v případě instalace „The murder of crows“ obestřených obskurními myšlenkami a psychicky náročným patosem.
Název instalace se odvolává na ornitology prostudovaný fenomén: při každém „vraním pohřbu“ se scházejí vrány v houfech, aby za 24 hodinovém krhání, tedy akustickém pohřbu, projevily úctu „zemřelému“.
Namísto umíráčku, které vrány okolo svých zesnulých druhů krhají, slyšíme z 98 reproduktorů hlas Janett Cardiff, která zcela konkrétně rozpráví o svých nočních můrách a životních problémech. Zmíněná specielní zvuková technika umožňuje téměř fyzický kontakt s hlasem umělkyně a ostatních použitých nástrojů. Opodál zavěšený, známý lept Francisco de Goya pod titulem „Spánek rozumu skrývá nestvůry“, zobrazujícím spícího muže obklopeného zákeřnými kreaturami, je dodatečnou referencí k této práci, uměleckého ozřejmění novodobé apokalypsy do které se lidstvo řítí a která započala již 9/11 v New Yorku a pokračuje nynější celosvětovou krizí, fakty s kterými se i Cardiff-Miller těžce vyrovnávají.

Poem by Jane Heil

2009-03-08T04:24:00.001-07:00

The Library of Dreams

Suppose every single person on the planet had the same

Amount of money. I thought of that once--not an original idea,

I know. I even made up a figure, though that would mean nothing:

A hundred-thousand dollars. Of course, it could be fifty-thousand

Or five, or everything, or nothing. Just all the same,

And wallowing in riches--every school the best, every home

Big enough. But not too big. Just big enough. People sharing things

Like crazy--and with much-improved manners, too. I’m big on manners;

I don’t care what anybody says.

I do this out of desperation: the wretched are too wretched,

The rich too rich. It is such an ancient story; I am half-ashamed of it,

But only half. I invent a planet drenched in charity, steeped in

Kindness, with every person’s gifts unfolding, their lives unfolding

Pleasantly. Everyone shares water, food, oil, diamonds, precious elements

All shared equally among us. It’s a pleasant dream

With problems. I know all that. But it’s my dream, a daydream, born in a

Quiet library, the library of one’s dreams,

Of my dreams.

--Jane Heil

Tom Waits on Possibility

2009-02-16T05:37:00.000-08:00

Q: Can you tell me an odd thing that happened in an odd place? Any thoughts?

A: A Japanese freighter had been torpedoed during WWII and it’s at the bottom of Tokyo Harbor with a large hole in her hull. A team of engineers was called together to solve the problem of raising the wounded vessel to the surface. One of the engineers tackling this puzzle said he remembered seeing a Donald Duck cartoon when he was a boy where there was a boat at the bottom of the ocean with a hole in its hull, and they injected it with ping-pong balls and it floated up. The skeptical group laughed but one of the experts was willing to give it a try. Of course, where in the world would you find twenty million ping-pong balls but in Tokyo? It turned out to be the perfect solution. The balls were injected into the hull and it floated to the surface, the engineer was elated. Moral solutions to problems are always found at an entirely different level; also, believe in yourself in the face of impossible odds.

out of an interview by Gina www.antilabelblog.com

Orfeo ed Eurydice at the MET

2009-01-31T20:20:00.000-08:00

Gluck's intention to reform the operatic stage by uniting music, poetry and dance was taken a bit far by Mark Morris’s production. Had it not been for the wonderful music and Stephanie Blythe's exquisite performance, the evening would have been quite a disappointment. With Kazem Abdullah as a rather inexperienced conductor, and a production far over the top of an already time-transcending opera, the oeuvre became somewhat of a circus. With all respect to Mark Morris’s achievements in the field of dance, when his company took center stage in this opera, the production seemed rather overrated. Even imagining the most philosophical of intentions, that of a wall of the wonderful Bayreuth-like chorus representing a block of all civilizations in time juxtaposed with Morris’s group’s lively young movement of everyday life, does not justify the overexposure of the ongoing and self-indulgent dance fire-works. Too much of such movement was truly disturbing and left little room to enjoy the admittedly rather uneventful music. Someone must have been under the impression that the music was too dull and needed a pep-up -- which then was taken to excess.

Gabriela Jurosz-Landa

Jane Heil: In the Village of Ghosts

2009-01-25T13:18:00.000-08:00

When you have lived in Greenwich Village a long time
And walked its neighborhoods for many years,
You see what isn’t there. You see
Bill Kunstler not sitting at the front table
At the Waverly Restaurant, thinking of ways to save
Hopeless cases.

You see Lauren Hutton not turning gloriously
On Sixth Avenue and Eighth Street, smiling, wearing
A plain khaki lining of a jacket, looking like
A million bucks.

You see bearded Sam Kramer not selling silver jewelry
On Eighth Street at MacDougal, up the stairs,
Above Davis’s Deli, where you don’t sit alone
Every Sunday evening while at NYU,
With a roast beef on rye.

You see Franz Kline and Willem deKooning
Not drinking and roaring in their own particular ways at
The real Cedar Bar that isn’t there on University Place
Just below Ninth Street.

You see the Brevoort Hotel and yourself as a young woman
Not being treated to their famous oyster stew
By a charming older man
Who will one day seduce you.

You see Angela Davis not being rushed
Into the Women’s House of Detention in
Nineteen-Seventy or so,
Charged with murder and conspiracy
And a hundred noisy reporters not filling up the streets.

You see the vegetable wagons on Bleecker Street
Not selling fresh tomatoes and basil and parsley,
Not warning you with their wagon wheels and magical
Appearances, as if in Brigadoon, that they are going to be
Gone, very soon, very soon.

You don’t have the ninety-nine-cent eggplant at the
San Remo in Nineteen-Fifty-Nine, and the
Twenty-five-cent Chianti that goes with it. Don’t have a clue
That Gregory Corso is in the front room at the bar
Being his obnoxious self, raising a ruckus, making poetic
History.

You catch Alberta Hunter at The Cookery, Eighth and University,
And don’t chat with Barney Josephson about his
Cafe Society Downtown, the first integrated nightclub,
Where your parents used to go before you were born.

You see the poets and acoustic guitar players in
Washington Square Park not being drowned out by the
Bad-taste comedians or the rocker guys.

And across the street the Judson Church, and Reverend
Moody, on the right side of every issue, scourge of Southern
Baptists; and his assistant minister, Al Carmines, banging on
The piano, hilarious, returning the church to its theatrical roots,
With riotous, bawdy, amazing shows, all music, all dancing, all joy.

You see Chock Full O’Nuts, in the heart of NYU,
And you don’t have a coffee with your young witty friend,
Your classmate, the Scottish one, the one who was so much fun.

You see Dave Van Ronk not having coffee at Vivaldi
Anymore.

There’s Jack Micheline not offering you marijuana as you
Walk across the park together, startling you,
And John Wilcock, not handing out his personal handmade
Newspapers. And David Amram, intense and dazzling
In the Lion’s Head, not charming everyone who comes his way.

And Ray Bremser, writer and poet, not throwing you
Into shock as he tells you he was just released from prison
Where he served time for armed robbery; what kind of sense
Can this make to a teenaged girl from middle-class Connecticut?

And Bonnie Bremser, so beautiful your poet-friend Sandy Bethune
Can’t handle the thrill of catching a glimpse of her as she relaxes on the rim
Of the fountain in the park. Writer, traveler, prostitute, wife.

You see James Baldwin, with his huge, all-watching eyes
Not hurrying up Thompson Street by the Village Gate.
Bill Cosby and his son not wandering Bleecker Street
In sweaters.

You see Art D’Lugoff enjoying the same restaurants you like yourself:
Empire Szechuan, the Bleecker Luncheonette. And coffee shops, all gone:
Rumbul’s. The Peacock. Rienzi. Lucca. The Figaro. O.G.’s. Sha Sha.

And more: Emilio’s, with its pleasant gravel garden,
Cucina della Fontana, a huge fountain downstairs,
And Chumley’s, with all its Commie and literary history.
It just fell down in a heap one day and couldn’t be
Put back together again.

The lovely Sutter’s, bakery and coffee shop of
Distinction, where you used to go so often...
Almost everyone remembers it. It has an honored place in the Village scrapbook
Of our minds.

You see Phil Ochs not singing at the Gaslight,
Not tortured by America, his scarf not flying in the wind
Like John Reed’s, as he hurries east on Bleecker Street
Going home to Alice and to Meegan, who was three.

The Kettle. Bob Dylan, between oblivion and fame.
Tiffany’s, gay hangout, right on Sheridan Square. Now a bank.

You see Anais Nin that day in Nineteen-Seventy-One
Or so, not looking distressed as she, too, remembers.
And Philip Roth not dreaming in the big bookstore on Eighth Street
South side of the street, when books were the attraction there,
Not shoes. Not furniture.

You see yourself as a young NYU student, crazed and confused,
Not making out, in careless teenaged splendor, on a bench in the park
With a really great guy who didn’t become your husband
After all.

What does it mean, finally, to live somewhere
In a village or The Village or anywhere else
On earth? This wasn’t even where you were going to live;
It was going to be a pit stop on the way to
Somewhere else--a week at a wayside inn.

Now it is forty-five years later
And this was it; your life was, mainly, here,
And everywhere you walk in your village, you see
Ghosts, and the ghosts of ghosts,
A village of ghosts, in a place that is not
The Village.

Jane Heil 2008

THE SERPENT VARIATIONS by Bob Heman

2009-01-16T11:21:00.000-08:00

These pieces are drawn from a series of over 400 prose poems that bounce off of the legends of the serpent and the garden. Bob Heman lives in New York. His collection "How It All Began" is available as a free download at http://www.quale.com/How_BH.html

ONE DAY THE POND was forbidden. On another day the chipmunk. Each day a different feature or inhabitant of the garden glowed with the caretaker's warning. One day the woman glowed, and the other avoided her all day long. She would not talk about it afterwards.

000

AT FIRST THE GARDEN had seemed without limits. It was the only thing that they knew. They could not imagine anything else. The trees were so thick they could not see through them. It was only after they had disobeyed that they were finally allowed to leave. The trees parted before them then, revealing not the featureless sands they had expected but rather an ancient stone city where the scholars took turns interrogating them for the rest of their lives.

000

THE PATTERNS OF THE STORY remained the same. Yet each time it was different. Sometimes the serpent was good, sometimes she was evil. Sometimes it was a piece of fruit that they ate, sometimes a small animal. Usually the garden extended without limits, but once it was a tiny room with windows that were painted over and would not open. In that garden it was the woman who entered, bringing the other and the serpent a treat they could not resist. That they later said it was forbidden only indicated how good it really was.

Citaty Jana Wericha

2009-01-15T10:38:00.001-08:00

Kdyz muz nema rozum, musi byt zena vynalezava. Kdyz zena neni vynalezava, muz musi myt rozum.

Pamet je vysadou blbych. Chytry nema cas si pamatovat. Chytry musi vymyslet.

Televize neni nepritel. Televize se da vypnout.

Skoro kazdy starnouci muz zacne psat pameti, ale maloktery je dopise.

Kde blb, tam nebespecno.

Anish Kapoor in Berlin

2008-12-15T11:25:00.000-08:00

Zpátky do lůna, Berlín, Deutsche Guggenheim, 30.11. 2008 – 1. 2. 2009
by Olga Wewerka

V berlínském Deutsche Guggenheim přistál těžko definovatelný objekt. Kus ponorky vylovené z mořských hlubin, gigantické vejce, či mimozemská loď? Při vstupu do jinak poměrně sterilní protáhlé white cube muzea nás u hlavního vchodu omráčí tento ocelový objekt, který se příčně vklínil do středu haly a zatarasil průchod prostorem do té míry, že, když ho chceme pozorovat z druhé strany, jsme nuceni vystoupit z budovy a opět do ní vstoupit na jejím konci, nouzovým vchodem. I zde se nám nabízí neobyčejný estetický zážitek. Tento objekt, působí i přes svou masívnost neobyčejně lehce, ve skutečnosti váží 24 tun, a k jeho instalaci bylo nutné zesílit podlahu výstavního prostoru.
Indický v Londýně žijící umělec Anish Kapoor ho nazval „Memory“, tedy vzpomínání, tím vyzval nejen sebe avšak i nás, abychom participovali na tomto díle na objednávku. Prostor rozpomínání je bez hranic, avšak jisté orientační body jsou zde zřetelně naznačeny. Svařené elementy z COR-TEN oceli nás ve své řemeslné preciznosti přenesou do devatenáctého století. Lodní trup či topný kotel by mohl být zhotoven tímto způsobem. Současně však s tímto dílem asociuje berlínské publikum atmosféru války, bomb a granátů. Umělec sděluje, že tento efekt neplánoval, avšak po té co byla jeho skulptura instalována se nemůže zbavit těchto militantních myšlenek, které ho dále budou provázet právě po listopadových atentátech v Bombey, jeho rodného města.
Kapoor se zálibou tvoří skulptury, které přesahují prostor, ve kterém se nacházejí. I jeho „Memory jejíž tělo byť v průměru silné pouhých 8 mm působí robustně, a co víc dělí celou výstavní halu a expanduje i do vedlejšího obchodu s utensiliemi provenience Guggenheim. Teprve třetím vchodem, respektive průchodem přes muzeální shop, se pro návštěvníka odhalí skutečná dimenze tohoto „vetřelce“. Na konci chodby můžeme nahlédnout skrze do kvadrátu vystřižený otvor do jeho lůna, záhadného, tmavého prostoru, jehož hranice nejsou znatelné. Již ze zvědavosti bychom se jistě rádi ponořily do tohoto nekonečně působícího universa. To však není možné, tak do něj jen voláme, nebo přímo křičíme, abychom se něco dověděli. Skulptura však mlčí.„Umění může zprostředkovat báječnou intimitu“ říká Kapoor, „avšak s emocionálním rizikem“. Vzdálíme-li se pár kroků od této záhadné díry, rozplyne se celý předchozí dojem. Otvor nabývá dvojdimensionálních rysů, působí jako abstraktní obraz na stěně, jako gigantický Malevičův černý kvadrát.
Toto pozoruhodné dílo, čerpá svojí sílu z napětí mezi prázdnotou a přítomností, z této hry mezi imateriálním a materiálním, dotazující se po věrohodnosti našeho vnímání, kdy nejsme schopni identifikovat, o co se vlastně jedná, co před námi stojí, s čím jsme konfrontováni. Současně však „Memory“ není jen projekcí subjektivních představ, nýbrž se dotýká i kolektivní zkušenosti. Tato skulptura, okolo které projdeme během několika minut, má dalekosáhlý účinek. Uložila se do našich vzpomínek, a v nejrůznějších fasetách zde prožívá své proměny, které kulminují v jedné emoci: touze, ještě jednou se podívat do té temné díry, plné nezodpovězených otázek.
Kapoor, byť sochař je velkým fanouškem německé romantické malby, konkrétně díla Caspara Davida Friedricha, obracející se k mlhavým dálkám, opuštěným místům v roklinách, skalních útesech a na písečném břehu, nikdy nedosahujícím konce, tak jako „Memory“ rozpoznává nekonečnost bytí.

Paul Klee in Berlin National Gallery

2008-12-08T03:24:00.001-08:00

Universum Klee, Berlín, Neue Nationalgalerie, 30. 10. 2008 – 8.2. 2009
by Olga Wewerka, Berlín

K bombastickému výstupu Jeffa Koonse v prosklené hale berlínské Neue Nationalgalerie, byl organizátory řady „Kult des Künstlers“ připraven nečekaný kontrapunkt. Retrospektiva jednoho z nejsensibilnějších umělců minulého století Paula Klee. Zatímco nás v horním patře přivítá hýřivá, barevná směs skulpturálních variací Jeffa Koonse, v dolním podlaží máme možnost v klidu meditovat a nechat se unášet podivuhodnými světy tohoto mistra malého formátu.
250 děl rozdělené do 15 kapitol mimo jiné označených jako hudba, divadlo, eros, příroda, náboženství dokumentují neobyčejně širokou paletu jeho díla, postrádají však chronologické uspořádání, které je právě pro pochopení díla Klee, který neobyčejně citlivě reagoval na historické zvraty své doby, čirou nezbytností. Mnozí mají tendenci zařadit Klee k mystikům, avšak tento záběr by ho spíše degradoval. Jeho pohled na svět je veskrze reálný, byť ve světě vybudovaném na imaginaci a hravosti. Klee byl ve dvacátých letech aktivní v revolučním uměleckém hnutí Bauhausu. Ve třicátých letech bylo jeho dílo nacisty uvrženo na listinu „zvrhlého umění“, Klee se v té době vrací do rodného, neutrální Švýcarska. Sporadicky tvoří dále, handicapován nevyléčitelnou nemocí. Jeho práce vyrovnávající se s tímto ponižujícím stavem „Tod und Feuer“ ( Smrt a oheň“), vznikla roku 1940, krátce před jeho smrtí.
Klee patří mezi jednoho z nejoceňovanějších, a neoblíbenějších umělců moderny. V čem spočívá jeho hodnota i atraktivita? Možná, že je to jeho fantazií naplněná ironie, s jakou se díval na svět, shovívavě, se sympatickou distancí. Jeho díla nejsou postižitelná samotným intelektem, nýbrž i smysly a intuicí. Klee se k tomu sám vyjádřil v jednom z interview roku 1931: „ Tajemství – a světlo intelektu žalostně zhasne“. A možná, formálně viděno, je to i jeho nezařaditelnost do jakéhokoli …ismu tehdejší dobou preferovaných uměleckých směrů. Klee sice vyzkoušel všechny od kubismu přes suprematismus až k surrealismu, avšak jeho rukopis téměř vždy dospěl k nezaměnitelnému originálu.
Berlínská retrospektiva se snaží proniknout do univerza Klee, tím, že mu na pozadí kulturně-politických a historických událostí, které umělec ve svém díle vědomě reflektoval, dává možnost rozvinout se do šíře a rozletět se do výšky. Podobně jako jeho anděl v jeho kresbě „Ein Engel bringt das Gewünschte“ z roku 1920. V tomto případě selže každý pokus, interpretovat tuto práci pod šedým prizmatem intelektu, tak, jak se nachází, izolován od ostatních prací, na ponuré šedé stěně. Při bližším pohledu zde však vidíme bytost s křídli a demonstrativním červeným srdcem na hrudi, poskakující s podnosem s čajem. Tento starostlivý anděl nás dojme a zaujme, co nám vlastně tento anděl, jak sděluje titul obrazu žádaného přináší? Apropos názvy prací doplněných o datování, Klee, vždy pečlivě vepsal do spodního rohu kresby či malby. Obraz a písmo zde stojí vůči sobě v napjatém poměru. Podivná fauna a flóra, bující zahrady, běžné recepci vzdálené divadelní scény jsou zde konfrontovány s politickými komentáři jako „ Der schimpfende Kaiser Wilhelm“ („nadávající císař Vilém) z roku 1920 a „Der grosse Kaiser reitet in den Krieg“ („Velký císař jede do války“) ze stejného roku. Klee komentáře k wilhelmínské epoše, která, byť skončila abdikací císaře roku 1918, působila i na mladou výmarskou republiku. A navíc ho jeho politické narážky stály místo, roku 1933 byl nacisty zbaven povolání učitele na akademii v Düsseldorfu. „Von der Liste gestrichen“ („Vyškrtnut ze seznamu“), je název obrazu z hořkou výpovědí o represáliích této doby. I tyto práce se v berlínské výstavě, vzpírajícící se zaběhlému chronologickému řešení, nachází v kapitole „Melancholie“, dokumentující i pozdní a poslední práce Klee.
Paul Klee byl nejen umělcem, avšak i nadšeným učitelem, to dokumentuje, snad jediná časově zařazená kapitola „Bauhaus“. Klee vyučoval téměř deset let na této pro evropskou modernu jedné z nejvýznamnějších uměleckých škol. Sám zde zažil mnoho vnějších i vnitřních zvratů, přestěhování školy z Výmaru do Dessau, útoky pravicově orientovaných nacistů a láteření studentů. Tato kapitola ukazuje Klee v jiné, reálnější, tvrdší pozici. Roku 1925 zveřejnil „Pädagogisches Skizzenbuch“ poznámky patřící bezpochyby k moderní teorie umění, kdy oproštěn od inspiračních zdrojů, velmi zřetelně naskicoval bázi své tvorby. Tato kapitola stojí, nejen prostorově, ve středu pozornosti výstavy. V Dessau, nové, byť velmi krátké bázi Bauhausu, obýval Klee tamějšími architekty navrženou moderní dvojvilu spolu s Vasilijem Kandinsky. Oba umělce spojovaly podobné myšlenky: konstrukce a pohyb, forma a barva, spojení která se snažili uplatnit i v denní výuce. Obraz „Architektur“ z roku 1923 zřetelně dokumentuje postoj Klee, kterému stačí pouhé dva trojúhelníky, které ve svém akvarelu proměňuje v symbol kvalitní architektury.
Na přelomu roku 1928 – 29 cestuje Klee do Egypta. Zde se jedná o jemnou variaci jeho cesty do Tuniska, kterou roku 1914 podnikl s umělcem Augustem Macke, z uměleckého spolku „Blaue Reiter“, který téhož roku padl v první světové válce ve Francii. Klee tehdy zajímal orientální kolorit, barvy. Patnáct let po té hledá v Egyptě přísnou kompozici, kterou společně formovali nemilosrdná příroda a úsilí minulých kultur. Svoje myšlenky zachytil mimo jiné v dílech „Stufen“, „Felsenkammer“ či „Nekropolis“, skvěle prezentované nyní v Berlíně. Tyto práce z roku 1929 obohacuje Klee stěžejní dílo, „ Der Hauptweg und Nebenwege“ („Hlavní a vedlejší cesty“), vzniklé sice z podnětu cesty do Egypta, avšak pro jeho celé dílo univerzálního významu, v Berlíně královsky prezentované ve střední ose výstavního prostoru. Heinz Berggruen, sběratel jeho díla, podle této práce nazval svou autobiografii. Berlín nyní děkuje touto retrospektivou posthum tomuto znalci díla Klee.
Být a nebýt, tak lze v parafrázi Shakespeara, charakterizovat dílo Klee,. Berlín slaví jeho nadčasovost a nechává nás proniknout do jeho paralelních světů. Podle Klee „ Umění nezprostředkovává viditelné, nýbrž umění zviditelňuje („Schöpferische Konfession“, 1920).

Poem on women by Gabriel Rojas-Carrillo

2008-12-02T01:43:00.000-08:00

Gabriel Rojas-Carrillo esta "cocinando una Mujer ala Mexicana":
CHILE VERDE, CEBOLLA Y JITOMATE:
SOY UNA MUJER ... A LA MEXICANA.

Que todos los dìas me levanto a ponerle un poco de sal a mi vida .. Y a la
de todos los demàs.
It is every morning that I get up to add some salt/ spice to my life .. and the lives of others.
Soy una mujer que no teme mostrar su valor con cariños y atenciones, ni su
temor con fuerza y làgrimas.
I am a woman, who doesn't fear showing her courage with care, love and attention, nor her fear with force and tears.
Que en cada paso, descubro y escondo lo que grita mi corazòn, èse, al què,
casi siempre, ni yo misma entiendo.
It is in every step, that I discover and hide waht screams in my heart, that something, which I myself usually do not understand.
Soy una mujer ... Madre, hija, nieta, esposa, compañera, empleada, jefa:
La mejor de las amigas.
I am a woman ... Mother, daughter, niece, wife, comapion, employee, boss:
The best of all friends.
La peor de las enemigas.
The worst of all enemies.
Soy una mujer orgullosa de mis lugares y mis momentos, que se responsabiliza
de lo que hace y nunca se arrepiente de lo que no hace.
I am a woman, who is proud of her places and moments, one who takes responsibility for her doings and never regrets what she hasn't done.
Soy una mujer que cuenta las horas, las nubes, las làgrimas y los centavos.
Los instantes que es pintan en mi rostro.
I am a woman, who counts the hours, the clouds, the tears and cents.
Los siglos que me perfilaron a ser quièn soy.
The centuries made who I am.
Soy una mujer que va y que viene.
I am a woman, who comes and goes.
Que lucha, que crece.
Who struggles and grows.
Que inventa, que entiende.
Who invents and understands.
Que cobija y conciente.
Who seeks shelter and becomes aware.
Que grita y reprende.
Who screams and represses.
Soy una mujer capaz de crear la vida en mi vientre y alimentarla con el
sudor de mi frente.
I am a woman able to create life in my belly and nurture with my forehead's sweat.
De encaminar sus pasos y llevarla hasta un destino prudente.
Able to set their steps ahead and take them to a cautious destiny.
Y acompañarla por màs duro que sea el camino.
And go with them no matter how hard teh road may become.
A la màs oscura noche.
To the darkest night.
Al màs claro de los dìas.
To the lightest of the days.
Por escuchar esa palabra que de la vida exhala: mamà.
To listen to this word, which life exhales. mama.
Soy una mujer:
Verde, blanca y Roja.
Soy una mujer a la mexicana.
I am a woman:
Green, white and red.
I am a Mexican-style woman.

NYC Film Premiere

2008-11-12T02:53:00.000-08:00

German film by Vadim Glowna to open in New York - November 14th @ Quad Cinema
(ATOSSA Film Production and SGC Entertainment)

House of the Sleeping Beauties in its idea can be seen as a combination of Yasunari Kawabata's novella House of the Sleeping Beauties and Memoria de mis putas tristes by Gabriel García Márquez, set in a rather contemporary Berlin. This art-house film confronts tabu questions of age, life, beauty and people's relation to all of them, presented in a meditative timeless space of beauty and truth.
-.

Synopsis:
Away from every-day-life in Berlin which fades out in the afternoon entering darkness Edmond (a man in his late sixties) visits by advise of his older friend Kogi (75) a mysterious ‘maison’, kind of a bordello, specialized for senile customers beyond their 80’s.

In this ‘etablissement’ it is possible for these old men to spend time in bed with beautiful, sleeping girls a whole night through. The girls won’t awake, they are narcotised, and these old guys will feel warm and comfortable embracing the youth and the beauty of these young women.

Madame (60), the ‘managing director’ of the ‘etablissement’ takes care almost motherlike of these old men as well as for their young ladies.